Aktuálně:
- Povýjezdová bečka letos NEBUDE.
- Kam pojedeme příští rok bude známo do konce tohoto roku.
- Příští výjezd dozná řady změn jak v termínu tak v obsahu.
Ve dnech 2. 8. 2005 – 7. 8. 2005 proběhla jako každý rok nejtěžší akce roku a to výjezd na strojích které nám opět o rok zestárly. Letos byly cílem výjezdu Praha a západní Čechy. Vyrazili jsme v úterý odpoledne směrem Blansko, Černá hora, Sázava, Praha v sestavě 5-ti motorek: Mervin-Dave, Bullmen-Janečka, Gretzky-Laďa, Hořák sólo a Martin Kozák také sólo.
Předstartovní příprava byla letos téměř stejně adrenalinová jako samostatná akce. Laďa si za téměř celou výplatu koupil motorku na inzerát, kterou mu cestou domů stačil Dave důkladně zadřít a kterou při přepravě z domu do Jiříkovic k předstartovní přípravě většinu cesty tlačil. Po důkladné a neúspěšné rozborce a zborce se tým Gretzky – Laďa rozhodl jet na jiném – vypůjčeném stroji (vypůjčené od Bullmena a Mervina), ze které Bullmen leta bral náhradní díly do svého stroje. Takže v tom okamžiku již byl u Gretzkyho ve stodole druhý nepojízdný stroj, k čemuž se přidala Gretzkyho „fréza“ (domácí traktůrek s motorem z motorky), ze které se Gretzky rozhodl vypůjčit alespoň motor, který desítky let běhal bez problémů právě až dosud, než se ho Gretzky rozhodl „vypůjčit“. Ve stodole se tedy ještě den před výjezdem povalovaly v počtu: motor do motocyklu Jawa 250 – 3kusy, kompletní podvozek motocyklu Jawa 250 – 2 kusy, podvozek z frézy – 1kus, bezradní motorkáři – 2kusy (Gretzky a Laďa). Pochopitelně nic nefungovalo.
Nakonec se však vše v dobré obrátilo a Gtretzky s Laďem na Bulmenově/Mervinově stroji bez technického průkazu a značek vyrážejí. Sice ještě přesně 1hod před startem motocykl nejel, ale po odstranění běžných závad jako byl bordel v nádrži a karburátoru a několika zkratů v elektroinstalaci stroje je vše OK.
Start proběhl jako obvykle s několikahodinovým zpožděním, které je některými členy stabilně vysvětlováno tím, že když se stanoví výjezd na 16:00 znamená to, že se v tuto dobu započne tzv. „houfování“. Toto slovo a zřejmě samotný vznik výrazu pochází od našich předků, kteří tímto způsobem svolávali prasata po celodenní pastvě. Takže jakmile se někteří členové dopásli a ráčili dorazit k odjezdu, tak jsme řádově s více jak hodinovým zpožděním vyjeli.
První zastávkou byla čerpací stanice v Ochoze, kde proběhlo hromadné tankování paliva, samozřejmě vyjma Bullmena, který si palivo připravuje doma ve složení „Shell V-Power, půl roku uležet v tresťových sádkách, několikrát vyčichnout, přimíchat vyjetý převodový olej v poměru 1:1 a nakonec protřepat, nemíchat a vložit do nádrže“. Přesné poměry jsou pochopitelně střeženým domácím tajemstvím.
Na této benzínové pumpě se dostavily první problémy. Gretzky nemohl nastartovat. Pochopitelně ke stavu jeho stroje a vzhledem k situaci před odjezdem se s ním již všichni loučili. Avšak po odstranění banálního zkratu v elektroinstalaci, v pořadí již šestnáctého, se závadu podařilo odstranit a vyrážíme dále.
Již po několika metrech další cesty však zjišťujeme, že dávky olejů, které se na benzince přidávaly do paliva nebyly zřejmě ideální, dalo by se říci mírně nadhodnocené, možná i poněkud přehnané. V očekávání blížících se kopců Českomoravské vrchoviny totiž každá osádka na dávce oleje přidala, aby měl motor správné mazání. Motorkářům je tedy již nyní jasné, co způsobuje nadměrná dávka oleje v palivu – obrovská oblaka modrého dýmu a nepopsatelný smrad, který však většina motorkářů považuje za vůni. Tyto vedlejší příznaky „přemazání“ nám však nikterak nevadí, neboť jsme motorkáři a jsme zvyklí po kilometru zastavovat pro nadýchnutí se vzduchu, stejně jako jezdit v mlze. Obtížnější však byl olej usazující se na obličeji a mezi zuby, zvláště u těch, kteří mají otevřené helmy. Absolutním králem maziva letos byl zvolen Hořák, který pod záminkou zajíždění pístního kroužku lil do nádrže více oleje než benzínu za což obdržel cenu Mervínek viz. Mervin room na těchto stránkách.
S občasnými dýchacími potížemi jsme tedy postupovali dále. Druhá závada nás podkala v Černé hoře přímo před pivovarem. Stihla Bulmena, takže mu to nikdo nechtěl věřit, zejména v kontextu s pivovarem. Motocykl přestal jet a zděšený Bullmen v návalu bezradonosti vyjmenovával všechny špatné věci které kdy motorce udělal, respektive co při přípravě neudělal, kde jsou skryté závady a hříchy. Odkrytý seznam průserů způsobil, že kurz sázek na Bulmena, že dojede k cíli v tu chvíli klesl na bod mrazu. Nikdo by v tu chvíli nevsadil ani zlámanou grešli na to, že dojede do nejbližší zatáčky.
Nakonec se po výměně svíčky stroj rozjel. Svíčka Japonské provenience zřejmě nebyla zvyklá na tak silné Bullmenovo domácí palivo, čemuž plně odpovídala i její barva. Mírně nás překvapilo, že se Bulmen rozhodl svíčku uschovat, se záměrem opět ji použít, kdyby současná svíčka selhala. Po Bulemnově extempore nám však všem bylo jasné, že z takových dílů je složen celý motocykl, takže jsme byli klidní.
První noc jsme trávili v blíže neurčené vesničce u Nového města, respektive hned vedle hospody. Ráno po snídani jsme obdrželi hlášení, že Bullmen potřebuje novou baterku. Takže jsme vyrazili dále a v nejbližším městě jsme sháněli novou baterku, což nás stálo opět něco hodně času.
Druhý den jsme se propracovávali k Sázavě. Drobná chyba v navigaci způsobila, že do Sázavy jsme se probojovávali lesní cestou s 80° stoupáním. Naštěstí přes řeku Sázavu tady byl dřevěný most pro pěší , jehož přejezd, respektive jeho reakce na současný přejezd 5-ti motorek, vyvolal u právě přecházejících turistů zděšení.
Po Sázavě jsme pokračovali dále ku Praze a zastavili jsme se v Hrusicích (působiště Josefa Lady), kde vysněná Ladova hospůdka byl pěkný pajzl a kde jsme se dobře poměli naproti ní v pizzerii. Přespali jsme na zdejším fotbalovém stadionu a po snídani ve zdejším obchůdku jsme vyrazili ku Praze s cílem dobýt Václavák.
Jak jsme se blížili ku Praze, houstnul provoz a smog, začali být někteří členové neklidní. Zejména Gretzky se začal shánět po 6-ti voltové žárovce do zadního světla, které mu nesvítilo. Pochopitelně nic nesehnal, koupil si tedy 12V žárovku, kterou tam ale nakonec stejně nedal.
Vjezd a průjezd Prahou proběhl velmi hladce, na Václaváku jsme dokonce zaparkovali. Vydali jsme se k orloji a zpět a vychutnávali triumf vítězného dobytí tohoto města. Z Prahy jsme vyrazili směrem k Řípu. Vzali jsme to kousek po dálnici asi 70-80 km rychlostí. Hořák sice začal panikařit, že se mu přehřeje motor a že je v záběhu, ale vzhledem k tomu že normálně jezdí 90 km jsme ho nikdo nebrali vážně. Dorazili jsme pod Říp a po obědě jsme se vydali na kopec. Nepodařilo se ho sice zdolat na motorkách díky aktivnímu hlídači parkoviště, tak jsme se mírně prošli. Po zjištění že nahoře ale lautr nic není vyjma kaple, ve které byla přednáška tak nezáživná, že jsme tam všichni usnuli, a předražené hospody, jsme se vydali zpět. Někteří členové se na posvátné hoře vysrali, čímž vzdali hold českému národu.
Následovala cesta směrem k Doupovu krajem chmelu a piva. První zastávka byla v Žatci na náměstí, kde jsme testovali místní Žatecké. Padlo rozhodnutí o návštěvě letního kina, kde jsme po večeři shlédli propadák „Příběhy obyčejného šílenství“ a za městem na krásně posečeném poli jsme strávili noc. Noc byla jasná se spoustou padajících hvězd, které však nikdo nestačil sledovat, neboť jsme byli tááák unavení…..
Další den jsme se vydali přímo do srdce Doupovských hor – vojenského výcvikového prostoru. Nalezli jsme krásnou přírodu a zbytky starých vesnic. Po drobném cross-roadu jsme hory opustili a vyjeli na Klínovec na německých hranicích. To byl nejzašší a nejvyšší bod naší expedice.
Cestou zpět jsme dojeli do Rakovníku kde právě probíhal motorkářský sraz. Navštívili jsme místní hospůdku s místním patokem a samozřejmě jako odměna byla naplánovaná návštěva místní diskotéky. Zde proběhlo bližší seznámení s místními výpitky, ale i dámami. Brzy jsme se stali králi diskotéky nejen díky cenám objednávaných drinků. Noc proběhla za městem za nepříliš vydařeného počasí. Ráno však nepršelo a po snídani razíme dál směrem ke Křivoklátu. Návštěva poněkud zprofanovaného hradu nám nepřinesla nic nového, takže přes Slapy a starou Brněnskou silnici razíme do Želivy kde údajně mniši vaří výborné pivo, alespoň podle Hořáka. Cestou Bullmena přepadá nějaká slabost a to až tak silně, že řízení musí přebrat Janečka. V Želivě sice nacházíme kláštěr, ale s mnichy je to už horší a už vůbec s pívem. Kotvíme v místním kulturním domě, kde točí Bernárda a roztáčíme večer, který pokračuje po zavíračce s lahváči.
Je neděle, ještě před rozbřeskem nás opouští Gretzky aby stihnul doma nějakou slavnost a v průběhu dne i Martin Kozák, který má domluveno nějaké rande. Ráno startujeme do Humpolce k soše Hliníka, která nás však mírně zklamala viz. foto seriál. Cestou domů se zastavujeme již pouze v Jihlavském pivovaru na oběd.
Letošní výlet byl splněn na 100% a opět přinesl řadu poznatků, nových věcí a zážitků. Vcelku všichni hodnotí výlet kladně, takže příští rok opět v sedle a opět v srpnu vyrazíme vstříc dalším krajům…..
!!! Na letošní akci byla udělena řada mervinů, viz. mervin room….
!!! Kam pojedeme příští rok bude zcela určitě jako první uveřejněno na našich stránkách …
A něco z pravidel výjezdů: Hromadí se dotazy kdo může s náma jet, kdo ne a jak se vlastně členové vybírají (zřejmě proto, že takovou sbírku prasat nikdo ještě neviděl.). Takže cituji ústavu motorkářů: Může s námi jet každý kdo vlastní motocykl Jawa z roku výroby max. 1970, nebo každý kdo má někoho takového s kým pojede jako spolujezdec.
Stálí členové (ti kteří se zúčastnili minimálně 3x) pak můžou rozhodnout, že pojede i jiný motocykl než Jawa, nebo motocykl novější. Stálí členové pak mají právo veta při výběru členů nových. Příklad: Chce s námi jet nový člověk, který s námi ještě nebyl, nebo byl méně jak 3x. Pokud jediný člen ze stálých s jeho účastí nesouhlasí, tento nový člen se akce nezúčastní. Připomeňme jen, že stálým členem je sice ten, kdo se zúčastnil minimálně 3x, ale pokud z jednoho výletu dezertoval, tak se mu jedna účast odečítá.
Účastníci:
| 1. motorka – Jawa 250 | Michal – stálý člen Dave – stálý člen | |
| 2. motorka – Jawa 250 | Bullmen – stálý člen Janečka – stálý člen | |
| 3. motorka – Jawa 350 | Jura – stálý člen Laďa – stálý člen | |
| Další přihlášení členové: | Gretzky Hořák Maf Kuře Drtič | |
A nyní již o expedici:
Dlužno říci, že Pražáci nás serou už dlouho a nejen nás a nejen dlouho. Stačí když se vydáte autem či motorkou do té prdele a budete pouhých 5 minut dodržovat pravidla silničního provozu. Přesně v 5:0001 minuta se na vás zezadu nasere Aáááááčko v posrané Feldě a začne blikat a přesně v 5:0003 min. i troubit, zřejmě proto že chce jet rychleji.
OK – praktický příklad: Hrnu si to z Němec po dlouhé cestě 1600 km, která proběhla v naprosté pohodě. Na hranicích tipuji za jak dlouho mě někdo nasere na našich cestách. Trvalo to cca 10 minut kdy v klesacím pruhu za Rozvadovem nějaký pablb v dodávce začal předjíždět mě a několik dalších v klesacím pruhu s asi 4-ma bílýma nepřerušovanýma čarama. Samozřejmě áčkař. Jedu dál k domovu přes hlavní klenot republiky na skvost Evropských dálnic D1. Ve 140 km/hod dojíždím starou škodárnu a začínám ji předjíždět v levým pruhu. V dálce na obzoru se objevují Xenony a přibližují se rychlostí zvuku. Je to BMW, tipuji rychlost něco přes 200 km/hod. Samozřejmě že do mě začne prát dálkovýma a dokonce troubit. Teď už mě to fakt dožralo. Dávám nohu z plynu a zpomaluji na 80km/hod, stále v levém pruhu, na stejnou rychlost jako škodárna. Jedeme paralelně a ten pablb za mnou se z toho může posrat. Dálkový už svítily furt a klakson troubil nepřetržitě. Přál jsem si slyšet co se povídalo uvnitř jeho auta. Dávám si načas a pomalu předjíždím škodárnu tak, aby toho vola za mnou nenapadlo předjet nás v odstavným pruhu. Trvá mi to, trvá… jsem po večeři, takže nespěchám. Jen co se začnu vracet do pravého pruhu, pablb za mnou se okamžitě prodere vpřed div že nepřijde o oba blatníky. Přemýšlím jestli ho honí běhavka nebo co.. Ale co, jakmile je přede mnou, okamžitě se vracím do levýho pruhu, podřazuji na 4ku, akceleruji a věším se na milimetry za pablba tak jak byl on před chvílí za mnou. Nezapomenu zapnout dálkové a troubit – ať si užije. Dívám se na značku a vidím 1B…XXXX , Brňňákkk kokot – jsem docela překvapen.
A ten borec ve škodárně, kterou jsme oba předjížděli a který měl na SPZ Aáááčko si musel myslet, že ti Brňáci jsou nejhorší prasata na cestách. Az toho plyne poučení, že v každým městě a kraji se najde nějaký pablb. Ale v Praze je jich stejně nejvíc, už podle statistiky. Tady je mapa pro Pražáky…
Jak starý Čech na Říp přišel.
Bylo nebylo, spíš ale bylo. V roce kdy ještě nikdo netušil o utrpení Krista se banda zpola opilých Mongolo-rusoidů vydala z Mongolska směrem na západ. Důvodem ani tak nebyla touha cestovat jako fakt, že v tamní stepi už nebyla ani jedna kadlátka („švestka“ pro pražáky pozn. překl.). Na západ šli proto, že stařešina rodu toho rána konal potřebu na východ od základního tábora. Pochopitelně si s sebou nic nevzali, neboť předpokládali, že do večera narazí na kadlátkovou alej…. …Nenarazili. Místo toho se ocitli v překrásném avšak na ovoce chudém kraji jménem „Suvřiť“, což se do dnešní doby zkomolilo jako Sibiř. Praotec „Měch“ vydal příkaz k utáboření. V podstatě to nebyl žádný praotec, zrovna oslavil 30-cítku, ale vypadal hůř než jeho starý otec, takže mu dali přezdívku „Praotec“. Jelikož byl stařešina rodu stabilně ožratý, tak Praotec za něj skupinku vedl. Členové expedice se tedy utábořili, tedy aspoň ti, kteří si s sebou vzali stany. Co se dělo večer dopovíme příště…
Ráno se skupinka Praotcovy gruppy vydala opět na cestu. Bylo to okolo 11-té hodiny dopoledne, poté co vzbudili posledního člena. Informaci o čase však nemůžeme brát příliš vážně, neboť čas v této skupině měřil mladý „Pažbič“, a to sledováním noční oblohy. Jeho výpočty zaznamenávaly drobné odchylky zejména okolo 4-té a 5-té hodiny ranní. Často se mu tak stávalo, že mu na konci roku několik dní přebývalo. To pochopitelně nasralo řadu lidí, neboť ti pak museli dělat víc pracovních dní. Až jednou někoho napadlo (tuším že to byl starý Klopič), že by tyto dny mohly být neděle. Tím vznikl svátek Nedělovník, který byl dříve u starých čechů místo vánoc. O dalších zvycích starých čechů příště….
Vraťme se ale k naší skupince Praotce Měcha, která hrdině postupovala širou zemí směrem na západ. Ano, bylo to Rusko a Ukrajina. V té době tady nebyla ani noha neboť rusové sem přišli mnohem později z Afghánistánu a Ukrajinci byli rusové, kteří neměli rádi vodku. To je zajimavé – jak vznikla v rusku vodka… dobře až příště….
Tak naše skupinka směřovala dál na západ. Konečně uviděli zelené kopečky a v dálce velehory. Ano správně – dnešní Slovensko. V té době tuto zemi obývalo domorodé obyvatelstvo, které sem přišlo odkudsi z jihu a které se vyznačovalo velkou dobrosrdečností. Představte si, že už tenkrát zde byl zaveden komunismus – všechno bylo všech, respektive každá věc byla každého jen chvilku. Naši cestovatelé to nevěděli a byli dost překvapení, dokud se nedozvěděli že tohle je tady normální. Rozhodli se jít dál, neboť řada věcí se jim v tomto komunismu již nikdy nevrátila, respektive zdejší komunismus fungoval jen jedním směrem. Zakrátko je však stihla další pohroma. Ać to zní neuvěřitelně, dostali se do kraje ve kterém byla všechna voda teplá. To by až tak nevadilo, horší byly ty následky. Stařešina, který rád ochutnává speciality každého kraje se jednou napil tak hluboce, že ho po několik dní nemohli dostat z lesa. Pravda je, že se vlastně do tohoto lesa nemohli ani dostat.
Konečně se na ně po dlouhém čase usmálo štěstí. Začaly se před nimi rýsovat áleje kadlátek. „Toto je země zaslíbená…“ pěl ódy starý Měch poté co vylezl na zdejší kopeček. „Ty stará lémróóó“ ozvalo se z ničeho nic z pod kopce. jedééš dolé!!! Já ti dám zaslíbená. To je moje ty blbé „čehůne“, mysíš že to tady všechno vysral kůň, nobo cóoo? Vyvalil se z blízkého lesíku chlap jako hora se sekerkou s dlouhou rukojetí. Můj ty svatej Radegaste, vidíš to? procedil modlitbu mezi zuby a jediným švihem sekerkou uťal vzrostlou borovici. Měchovi lidé neřekli ani „A“ a pelášili až se jim za patama kouřilo. Stařešina si dokonce nestačil natáhnout ani kaťata neboť startoval z pro něj typické polohy v podřepu… Zastavili se po několika stovkách kilometrů v hlubokých lesích na soutoku dvou řek pod kopečkem připomínající hromádku trusu. Praotec Měch se na ni s vypětím sil vyhrabal, vztyčil se, roztáhl paže a pronesl onu slavnou mnohokrát citovanou větu: „Polibte mě všichni prdel, dál už nendu, toto je země sas….“.
Další pokračování Založení Prahy příště…