Expedice Šumava 2006 – (5. ročník Zimního Mervina)
komentář zpracoval Dave
Jelikož
každoročně pořádáme na přelomu února a března akci Zimní
Mervin, nebylo tomu jinak ani letos. Pro letošního v pořadí
pátého zimního Mervina jsme si vybrali šumavské hvozdy a přímo
oblast, kde trénuje naše nejlepší běžkyně na lyžích Kateřina
Neumanová. Stylově jsme tam zajeli v době, kdy nás
reprezentovala na zimní olympiádě v italském Turíně a
tímto způsobem jsme ji vyjádřili naši podporu. Katka nás
nezklamala a dopřála nám, abychom si její triumf vychutnali přímo
v kraji odkud pochází. Nyní můžeme opravdu potvrdit, že
Šumava je rájem běžkařů, a že z ní nevycházejí
šampioni náhodou. Podle našeho zjištění se 45 %
novorozenců pocházejících ze Šumavy rodní přímo s běžkami
na nohou, když jsme proto ve druhé polovině čtvrtého únorového
týdne vystoupili z vlaku v Železné Rudě, nikdo se
ničemu nedivil. Naopak jsme budili náležitý respekt zkušeného
běžkařského týmu. Pravda hlásili se k nám spíše starý
flinty (ženy v důchodovém věku), které podle našeho
překvapivého zjištění holdují běžkování daleko více než
mladý kosti (dívky od 15 let výše – věková hranice je
důležitá). Navíc důchodkyně nejen že ve velkém jezdí na
běžkách, ale mají i slušnou kondičku. Běžkování přesto
není sportem, kde by se daly navazovat známosti se ženami. Na
druhou stranu jsme však nebyli žádným způsobem rušeni od
vrcholových výkonů. Někteří členové týmu sice po cestě
vyhrožovali, že v příštím roce přesedlají na snowboard,
který lze považovat za značně omlazenější disciplínu, ale
nakonec se nám podařilo tyto revoluční návrhy odrazit. Se slovy:
„pro jedno kvítí snowboard neobuješ“ jsme vyrazili do
stopy.
Výběr Šumavy na pravidelnou drsnou zimní expedici
nebyl vůbec náhodný, protože naše běžkařské zkušenosti nás
bezesporu opravňují k tomu, abychom se srovnávali s těmi
nejlepšími. Nutno říci, že Šumava nás opravdu nadchla a
spravila nám chuť po loňském roce, kdy jsme poctili naší
návštěvou kraj radegastův viz. Zimní Mervin 2005. Šumavu vřele
doporučujeme všem milovníkům běžkového lyžování, Beskydy
naopak nedoporučujeme. Sice nám na Šumavě chyběli zloději lyží,
ale přežili jsme to i bez nich.
Příprava na akci letos probíhala jako přes kopírák ve srovnání s roky minulými. Bylo uspořádáno několik kol výběrových řízení pro sestavení expedičního týmu. Vzhledem k tomu, že minulé ročníky byly velice úspěšné, hlásí se nám stále více uchazečů a zájem lze letos označit za obrovský. Uchazeče jsme prosívali v několika kolech. Jelikož však víme, že někteří adepti se nám hlásí již z principu, aniž by chtěli s námi kamkoliv vyrazit (raději nebudeme Bulmena jmenovat), byli tito adepti odfiltrování v prvním kole dotazem jestli by jim nevadila sedmihodinová cesta vlakem, protože víme, že Bulmen jakékoliv formy cestování kromě motocyklu a kola nesnáší. Navíc se nám také doneslo, že svoje běžky tajně vyměnil za míchačku, kterou aktuálně potřebuje víc. Do užšího výběru nakonec postoupili dva borci Macek a Drtič, kteří dostali naši důvěru stát se členy týmu. Tradičně ovšem zaúřadovala chřipková epidemie a Macek jak na potvoru těsně před výletem onemocněl. Abychom s tím počítali, dal nám to vědět s předstihem dvou týdnů před odjezdem. V žádném případě ho ovšem nepodezíráme ze simulacíJ. Sestava vrcholového týmu byla nakonec následující Mervin, Ivo, Drtič a Dave.
Expedici jsme načali 23. února v 5:45 středoevropského času na hlavním vlakovém nádraží v Brně. Nečekaně se dostavili všichni v čas a v dobré náladě. Vyrazili jsme rychlíkem do Prahy dále na Plzeň, Klatovy a Železnou Rudu. Cesta byla zdlouhavá, což byl asi největší nedostatek celého výletu, ale nakonec jsme ji zvládli v pohodě. Zpříjemňovali jsme si ji popíjením irské whisky a nasáváním posledního tepla do našich kostí. Přestup v Praze i Plzni klapl na jedničku. V Plzni jsme nasedli do rychlíku na Mnichov a přisedli do kupé ke sličné děvě z Německa s níž jsme trávili cestu konverzací o geopolitických problémech v cizím jazyce, těžko říct jestli to ale byla němčina. Samozřejmě jsme se chtěli ukázat jako dobří hostitelé, proto do ní Michal nalil asi tři deci irského moku, což jí očividně zvedlo náladu. Sedět v rychlíku na Mnichov není jen tak, po Octoberfestu, který jsme v tomto městě strávili v roce 2004 nás k němu táhne silné pouto. I přesto se nám ovšem povedlo v Plzni přestoupit a dokonce jsme podle plánu dorazili až do Železné Rudy.
Výlet jsme zahájili doplněním zásob, především vody, protože se nám často stává, že i několik dní nemůžeme nalézt civilizaci. Trasa byla naplánována Železná Ruda – Vimperk. Po dobrém obědě (knedlo, zelo, vepř) v restauraci Šumava jsme odpoledne vyrazili do stopy. Předcházel tomu převlékací proces, který pobavil celou frontu od nedalekého vleku. Pravda naše těla už nejsou co bývala, ale nestydíme se za ně a některé důchodkyně se za námi i otáčely. Nejtěžší část výletu přišla hned z počátku, kdy jsme museli vystoupat na hřeben, dalo nám to zabrat, ale ukázalo se že jsme netrénovali zbytečně. Poslední vytrvalostní trénink jsem absolvovali v Novém Městě. První nocleh byl naplánován blízko obce Prášily, do které jsme asi po 20 km jízdy dorazili za tmy. Obec zprvu nebudila příliš důvěru rušného střediska, ale našli jsme místní restauraci u Michala, která opravdu dělala čest svému jménu. Nakonec byla vyhodnocena jako nejlepší knajpa naší expedice. Největší frajer byl místní mladý číšník, který během otevírací doby dokázal sbalit po sobě dvě kosti ve věkovém rozmezí 30 let, zatímco všichni štamgasti seděli nasucho a se žgryndou na rtu pozorovali jeho muckací manévry. Vždy když šlo do tuhého roztočil další rundu piv, což dělal tak jednou do hodiny. My jsme počítali první tržné rány, kterých měl nejvíc Drtič. Cesta po tmě lesem na přimrzlém sněhu mu nedělala příliš dobře a jeho kontakt se zemí byl v některých momentech až příliš těsný. Nakonec to nevydržel jeho batoh, takže svým šerpou stanovil Mervina, který mu nesl většinu zavazadel. Jo jezdit na zimní přejezd s ledvinkou se nevyplácí, ale Drtič si to bude jistě pro příště pamatovat. Nakonec jsme se dobře jsme se ovšem najedli, což nám spravilo náladu. Taky nám udělalo radost, že tato vesnická hospůdka zavírala až k ránu, kdy jsme si neodpustili zazpívat kultovní … na silnici od Prášil….
Jelikož jsme byli v dobré náladě a teplota dosahovala jen k -10 ºC rozhodli jsme se s Mervinem, že se nebudeme s ostatníma tlačit ve stanu a dáme si noc pod širákem. Ku podivu jsme to přežili, takž ráno nezbytná hygiena slivovicí sbalit věci a do stopy. Když říkáme do stopy myslíme opravdu do technické stopy, která nás provázela po celý výlet, když jsme se zrovna nerozhodli pro některou z „výborných“ zkratek. Celá Šumava je protkána technickými stopami, až je někdy problém rozhodnout se na rozcestích, kterým směrem pokračovat. Další zastávkou bylo Srní, kde jsme se dozvěděli o vítězství Kateřiny Neumanové, což nám dodalo další energii a odvahu, i když Drtič se již tak vesele jako při výjezdu netvářil. Sjezdy mu stále činili určité potíže, naštěstí jich však nebylo moc. Po cestě jsme viděli několik exkluzivních pádů a nejkrásnějšího „tygra“ ukázal Mervin. V odhodlání dostát své pověsti odmítl Mervin sundat běžky i na nejtěžších úsecích trasy, což se mu málem stalo osudným. Ve snaze zapíchnout hlavu do řádně zmrzlého sněhu, což se mu samozřejmě nepovedlo, předvedl pořádnou hoblovačku. Nedal se ovšem odradit a pokračoval dál. Bezkonkurenčně nejlepším zásobovačem výpravy byl Ivo, jeho organizace švédských stolů byla bezchybná, když se to doladilo irskou whisky, případně domácí slivovičkou nemělo to chybu. Po cestě jsme měli možnost sledovat i utkání našich hokejistů, kteří nám v semifinále moc velkou radost neudělali a Mervin si neodpustil vytáhnout švédskou šálu, kterou celou dobu tajně skrýval v batohu. Nikdo z přihlížejících fanoušků mu to ovšem neměl za zlé a několik se jich dokonce i přidalo ke skandování Tre Kronor. Reputaci si naši zlepšili v zápase o třetí místo, který jsme sledovali nedaleko Zadova v otřesné hospodě. To již ovšem pouze ve třech, protože Drtič se rozhodl emigrovat, což nás velmi mrzelo. Přesto si odnesl určité zásluhy za účast v expedici. Drtič nás opustil v Modravě, do které jsme nechtěně zabloudili, když jsme si v noci spletli směr a přespali u Antýglu. Drtič se rozhodl, že se již dále nebude potýkat se stopou a v sobotu ráno zamířil směrem do Prahy se slovy, že tam má něco důležitějšího na vyřizování. Stejně víme, že ho nakonec mrzelo, že nás opustil. Protože adrenalin u Zimního Mervina ani ženskou nenahradíš. Tím se opět naplnilo osudové heslo, že s námi nikdo expedici nedokončí. Nevadí snad to příště bude lepší, Drtič se ovšem tvářil, že běžky prodá v prvním frcu, takže s jeho účastí příští rok to vypadá velmi nejistě. Z Modravy jsme tedy již zamířili pouze ve třech na Horskou Kvildu a dále do zmíněného Zadova, kde podstatně vzrostla hustota běžkařů na metr čtvereční. Shlédli jsme utkání našich hokejistů o třetí místo, přežili i poslední noc a vyrazili na poslední etapu do Vimperka. Bez potíží jsme dokončili i poslední část trasy, i když Mervin si neopustil závěrečný telemark na štěrkem posypané cestě, což odnesly jeho běžky několika hlubokými rýhami. Jako by nestačilo, že mu je v Plzni na nádraží někteří sabotéři hodili málem pod vlak. Stihli jsem se ještě zúčastnit masopustního reje ve Vimperku na náměstí, dát si zasloužený oběd a vyrazili jsme k domovu přes Strakonice. Bylo to super a už se těšíme na příští rok. Na řadě jsou Krkonoše! Troufne si někdo s námi?
Ve zkratce:
– přežili jsme všichni, ale dojeli jen ve třech, Drtiče částečně omlouvá, že jeho kontakt se zemí byl nadprůměrný a již se nechtěl nechat dále otloukat
– zima byla optimální noční teploty -8 ºC až -13ºC, přes den bylo pěkně, ale bez výhledů
– až na Drtičův batoh všechno vybavení vydrželo
– najeli jsme cca 80 km za 3 a půl dne, většina cesty probíhala ve stylu „klasika“ tzn. pivo-běžky, ale byly i úseky na kterých jsme bruslili
– whisky jsme nakonec nevypili a dovezli jsme zpět i velkou část zásob slivovice, což znamená, že naše sportovní výkony byly abnormální
– hlavní pivní Šumavské značky jsou Plzeň, Gambrinus, Budvar – takže to šlo
– největší sílu prokázal Ivo, který nemazal běžky ani v největších stoupáních a dokazoval, že je ostřílený běžkař, kterému vosku netřeba. Nakonec ho ale přece jen ve výdrži „utavil“ Mervin, který dokázal, že roky nejsou překážkou a naopak se dokáže s přibývajícím věkem bičovat ke stále lepším výkonům. Ve finiši do Vimperka jsme mu opravdu nestačili.
– roli největšího společníka potvrdil Drtič, který po cestě dokázal pozdravit přesně 148 lidí a s některými zabředl i v delší hovor, takže kdybychom ho nenapomínali, tak debatuje na Šumavě ještě nyní. Posvátná věta: „babičko, kudy tudy do Bavorova?“ nás provázela po celou cestu. Nutno říci, že většinu pocestných svým osobitým přístupem opravdu překvapil.
– navigaci jsem řídil já, takže jsme zabloudili pouze šestkrát, hospodu jsme většinou však našli
– historicky první noc pod širákem vznesla dotaz, jsou-li pro příští ročník ještě třeba stany? dalo by se značně ušetřit na váze batohu