Hořák
Pár postřehů z nemocnice(13.-18.9.2007)
Včera jsme úspěšně zvládli a zdolali nejjižnější bod naší cesty v Albánii a nyní jsme se vraceli zpět do ČR. Jeli jsme Makedonií, nejvzdálenější zemí bývalé Jugoslávie.Po naprosto nevyzpytatelné Albánii to měla být v podstatě oddechová jízda. Díky dešťům,které nás zastihly v Chorvatsku a Bosně jsme nyní byli asi o dva až tři dny ve skluzu. Situace nebyla nejlepší,ale stále bylo reálné dojet v neděli domů.
Před námi leželo Kosovo(jako část Srbska), takže nikdo nepředpokládal komplikace při zpáteční cestě. Cena 20€ za průjezd jedné motorky v Globočici se nám zdála i po albánských vyděračích nestydatá, takže jsme rozhodli o návratu zpět do Skopje. Odtud jsme věřili,že se nám podaří prorazit přímo do Srbska.
Doma jsem zjistil, že jiná motorkářská parta poplatek zaplatila, Kosovem projeli a na kosovsko-srbské hranici se jim srbští celníci vysmáli, že neuznávají legálnost přejezdu. Museli se proto vrátit stejnou cestou zpět do Makedonie a o 20€, benzín a čas chudší, jet stejně jinudy.
Hlavní město jsme zdolali s přehledem a překvapivě jsme i trefili silnici na Aračinovo. Protože ve zdejších státech ještě neodhalili kouzlo orientace účastníka silničního provozu podle cedulí, museli jsme se na každé druhé křižovatce zastavovat a ptát. Z tohoto důvodu jsem jel o pár metrů dřív jak kluci, abychom se nezdržovali všichni. Domluva nebyla nejsnazší. Makedonci by sice měli být Slované, ale jejich hatmatilce by nerozuměl ani sám jazykozpytec Náčelník.
Někde před námi leželo Kumanovo. Město vzdálené již jen dvacet kilometrů od hranice dalšího státu.
Míjel jsem křižovatku a nevěděl jistě, kterou cestou se dát.Proto jsem se otočil a vracel, abych se zeptal staříka stojícího za mnou. Kluci byli ještě daleko a v protisměru sice jelo auto, ale byli jsme v zastavěné oblasti a naše vzájemná vzdálenost byla min. tři sta metrů.
Dal jsem levý blinkr a začal si najíždět ke středu vozovky. Věděl jsem,že pokud řidič stříbrného osobáku za mnou neodbočil na křižovatce vpravo a pokračoval stále stejnou rychlostí, musím slyšet jeho brzdění. Nedočkal jsem se. Místo toho mě náraz do levé nohy vymrštil z motorky a já jsem letěl. Dopadl jsem kdo ví po kolika metrech na asfalt a až poté uslyšel brzdění pneumatik. Řidič se mě prostě pokusil na křižovatce ve vesnici v aspoň osmdesátikilometrové rychlosti zleva předjet.
Nejdřív jsem se díval po autě, abych znal SPZ, kdyby chtěl ujet. Pak po motorce.Ta ležela na boku na rozhraní asfaltu a trávy. Svítilo na mě potkávací a brzdové světlo a stále blikal levý blinkr. Chyba řidiče stříbrného Hyunday byla evidentní.To už tu byli kluci a já jsem mohl nasměrovat Martina na auto a Kuře k postavení Bizona a vypnutí motoru a světel. Sám jsem kromě levé ruky a hlavy nemohl pohnout ničím. Sundal jsem si helmu a díval se na řidiče sporťáku, jak stojí vedle auta a telefonuje. Ono totiž auto nemělo vůbec SPZ! Prý si jej dal dovézt speciálně za Švýcarska a ještě si značku nestihl vyřídit. Dva týdny si se synkem spokojeně jezdí po městě velikosti Znojma. Mělo mně to být hned nápadné! Pomocí jedné ruky jsem se odplazil ke krajnici, protože ostatní auta se nás snažila objíždět. Během chvilky tu byla policie a sanitka.
Naložili mě na nosítka a odváželi za Kuřecího doprovodu na Jawce do nemocnice v Kumanovu. Zde mně kvůli rentgenu sebrali všechno. Levá kanada byla úplně zničená, ale konečně aspoň přišla k sobě pravá noha. Příslušníci mně odebrali krev a doklady. Kuře muselo v nemocnici zaplatit 1000Mad=20€ za rentgen a znovu jsem byl odnesen do sanitky. V centrální nemocnici ve Skopji mě nechali pro jistotu několik hodin uležet (práce neuteče). Pak jsem dostal dlahu na levý kotník a informaci, že tam mám zlomenou kůstku. Jinak mám být OK. Nehoda se stala cca v 17:30. Na nemocniční pokoj jsem se dostal asi ve 4 hodiny ráno.
Byl jsem bez dokladů, peněz, telefonu, možnosti domluvy a pohybu v cizím městě. Ptal jsem se na kluky česky, německy, anglicky, posunky-vždy jsem nafasoval jenom další injekci. Zjistil jsem, že stále nemůžu hýbat pravou rukou v rameni. Je to prý v pořádku. Před ranní vizitou na mě sestra navlékla košili od pyžama (se zapínáním vzadu) a později i kalhoty.Ty jsem měl jen na jedné noze, ale prý to tak musí být. Zbytek osazenstva pokoje (asi šest chlapů), až na dva neměli na sobě pro jistotu vůbec nic ani když tam pak odpoledne chodily návštěvy s malými dětmi. Místo bažanta jsem nafasoval PET flašku, do které vyřízli díru. Nevím jak moc je vyčuraný pravověrný Makedonec, ale já jsem musel láhev vždycky ještě všelijak naklánět, aby mně to necákalo po podlaze.
Dalším zjištěním bylo, že sestry chodily po chodbě s cigaretou v ruce. K jídlu jsme dostávali zpravidla plastové tácky zalité igelitem a umělohmotný příbor. K snídani a večeři byla malá houska, jogurt a teplé mléko. Co taková strava vytvoří ve střevech pacientů je asi pochopitelné. I přes neustále otevřená okna k nám prostě odmítly chodit i ty nejotrlejší sestry s cigárem, zvlášť,když občas někdo potřeboval na velkou a nemohl chodit. Horší to bylo s pitím. Jedno fruko na den a půl není ani pro takový nefakčenka zrovna ideální dávka. Sice jsem byl neustále napájen z kapačky, ale k umývadlu jsem se dostal až po dvou dnech, když už mě ledviny vyloženě bolely. Byl jsem jediný na pokoji, kdo se dokázal dostrkat ke kohoutku (postel na kolečkách), umýt si obličej, vyčistit zuby a napít se.
Dalším problémem byli všudypřítomní švábi. Celkem jsem jich napočítal čtyři druhy. Byli na rozdíl od pacientů neobyčejně čiperní. Překvapivě jsem si žádného nepropašoval domů.
Ráno se za mnou zastavili kumanovští příslušníci a odnesli si ještě jednou vzorky krve. Odpoledne dojeli Kuře s Martinem a donesli mně část bagáže. Marťas si taky zapůjčil mou pověstnou integrálu, protože tu jeho a rukavice mu stopil snědý makedonský kindoš. Později se se mnou spojil i šéf naší ambasády ve Skopje pan Václav Mleziva, který za mnou dokonce několikrát zašel. Kontaktovala ho sestra a rodiče (ještě jednou dík).
V sobotu se odpoledne znovu stavili kluci a dovezli zbytek bagáže, telefon a zprávy o vyšetřování nehody. Díky cestovnímu připojištění jsem se měl domů vrátit letadlem. Ke štěstí mně chyběla již jen motorka a doklady. Bizonek měl být podle Martina potlučený, ale pojízdný. Policisté s ní dělali jakési testy a stála u nich v areálu stanice v Kumanovu. Jak ji ale dostat zpět do ČR nikdo nevěděl. Kluci se se mnou rozloučili a konečně vyjeli domů.
Nad faktem, že všechny moje doklady drží policie, kroutil hlavou i pan Mleziva a říkal, že je to nestandardní postup. Prý to pro mě není dobré. Nemá bohužel moc, něco v té věci změnit. V pondělí jsem měl jít k soudu do Kumanova, abych si doklady vyžádal a mohl v úterý odletět.
Ráno si mě vyzvedl ambasádní řidič a tlumočník Stefan. Po dálnici jsme se dostali do Kumanova a zaparkovali v areálu stanice. Okamžitě se ke mně hlásil policista, který mě na místě nehody seškrabával z asfaltu do sanitky a mohutně mně potřásal rukou (samozřejmě tou nefunkční). Cvrkal jsem blahem. Pak se začal bavit s řidičem Stefanem. Začal jej uklidňovat. Je to prý jen přestupek, tak si z toho nemám nic dělat. Přestupek? Ten chlap mě prachsprostě srazí a teď by mně chtěli přišít spoluvinu?
Na důkazy na fotkách a od svědků kroutil hlavou.To ho nezajímá. Vyslechl naše kluky a borečka, co mě srazil a tím to pro něj haslo. Po doskákání k motorce jsem mu všechno ukázal. Z nabořené Jawky to bylo evidentní. Svědectví nezávislých svědků ho nechalo naprosto chladným. Když pochopil, že s jeho diletantskou teorií nesouhlasím, zmizel. Nastalo čekání na soud. Měl začít v 11:00. Byli jsme tu od 8:30. Soudkyně seděla ve třetím patře budovy bez výtahu. V tom pařáku a naprosto dehydrovaný jsem několikrát spadl, až jsem se asi po hodině vyšplhal nahoru. Po chodbě se promenádovaly dvě hubené a zmalované štětky. Ptal jsem se Stefana,co tam dělají? Nevěděl. Byla to soudkyně a její pomocnice!
Dostavil se i můj soupeř: dvacetišestiletý student ekonomie, snědý, černovlasý Albánec-upnuté tričko, kolem krku zlatý řetěz.
Já jsem šel k soudkyni první. Vybalila na mě tlustou složku plnou azbuky a začala Stefanovi předčítat. Jediné, co příslušníci správně trefili, byla křižovatka. Dokonce i směr jízdy se jim podařilo poplést. Asi hodinu jsme to dávali dohromady. Pak pozvala Rufata. Titulovala ho křestním jménem a očividně byl v kanclu jak doma. Přečetla naši verzi příběhu. Rufat odkývnul všechno, až na můj blinkr. Ten prý nesvítil. Jenže ten vypínalo až Kuře, když mně stavělo motorku. Soudkyně tvrdila, že jsem nedával rukou znamení o změně směru jízdy. Pak zase, že Bizonek nemá blinkry. Ukázal jsem jí je na fotce. “To že jsou blinkry?“ Vyzval jsem ji k očité prohlídce motorky. Jak prý vím, že nebyly zakryté? Vše marné! Pak jsem se dozvěděl, že viník nehody musí uhradit pokutu 500 €. Ptal jsem se, proč to říká mně. Prý su viník! Jak že k tomu přišla? Prostě tak rozhodla! Konec!
Mám zaplatit 15 000 Kč za nehodu, ze které je ze mě mrzák a ještě jsem ji nezpůsobil. Pokud to nepodepíšu, nedostanu doklady a budu muset min. měsíc čekat na další přelíčení někde v hotelu bez lékařské péče. Po Stefanově telefonátu na ambasádu potvrdil, že se nedá nic dělat. Jedinou možností je snížit výši pokuty. Dal jsem dohromady všechny peníze,co zbyly z těch x států, co jsme projeli a doprostřed vložil 50 E. Byla to nejnižší €-bankovka, co jsem měl. Rufat poté přišel a dal Stefanovi 100 € s tvrzením: “Posílá vám to můj tata. Protože zamlada byl taky sám v cizí zemi a ví, co to je, rozhodl se přispět vám na pokutu.“
Tak mě to vzalo, až jsem si zapomněl vzít z balíčku zpět svých 50 €. Po návratu z kanclu mně Stefan vrátil svazek bankovek bez €. Jak jinak. Při podpisu protokolu se na mě soudkyně dokonce usmála a nabídla z tácu bonbón. Odskákal jsem ven.
Jakmile příslušníci zjistili, kam se naklání rameno spravedlnosti, musel jsem si odvést motorku pryč, i když kolem byl vozový park odstavený tam asi ještě za Adama a Evy.
Bylo 20 hodin. Celý den jsme nejedli, nepili a Stefana dusila telefonem manželka. Ve 21:30 jsem byl zpět v nemocnici. Najíst ani napít jsem už pochopitelně nedostal.
V úterý po poledni mě odvezli sanitkou i s bagáží na letiště. Měl jsem strach, že neprojde nářadí a nože, ale byly to zbytečné obavy. Letadlo ČSA přiletělo o 45 minut později. Výtahem na zavazadla mě dopravili na palubu, kde jsem obsadil poslední třísedačku u dveří do nákladového prostoru. Bylo to strategicky výhodný. Po vzletu totiž začaly z oněch dveří letušky roznášet občerstvení zadarmo. Připravil jsem si ruku a při průchodu dveřmi odebíral nabízené pamlsky. Ty jsem si sypal za tričko, abych měl ruce stále prázdné. Dostal jsem dokonce i bonusy pro cestující, kteří let odřekli. Konečně jsem se trochu nakrmil. Byl jsem sice rozbitý, roztrhaný, poválený, špinavý a z větší části nefunkční, ale spokojený. Mezi těmi manažery a páry vracejícími se z dovolené jsem vypadal asi exoticky. Ještě mě vylekaly turbulence nad Maďarskem, když sebou letadlo začalo házet a já si všiml, jak se klepou špičky křídel.
V Ruzyni mě opět naložili do sanitky a odvezli do Brna ke Sv. Anně na ambulanci. Zde zhodnotili mou zlomeninu kotníku jako špatnou diagnózu. Noha je prý pouze pohmožděná. Navíc ale objevili v OK rameni přetržený vaz. Nakonec jsem doktory uprosil a v prosinci jsem šel s ramenem na operaci. Nafasoval jsem do něj půl metru drátu. Kotník jsem si zlomil podle primáře už dřív a po havárce mně jen otekl. Novinky! Odmala hraju fotbal, s kotníky nikdy potíž nebyla a najednou toto. Dodnes je oteklý a částečně nepohyblivý (kotník). Rameno zdobí osm stehů a rovněž nefunguje zrovna spolehlivě.
Jak jsem se původně radoval, poznal jsem, že pokud chce někdo něco po doktorech, bez úplatku to prostě nejde. Ani v Makedonii ani v ČR.
Hořák
