Macek, (17. 9. 2007 – 19. 9. 2007)
Pondělí 17.9., den sedmnáctý
Je mrazivé, mlhavé ráno. Noc byla klidná a po pivu místní značky jsme spali výborně.
Snídáme, když vtom na silničce vedoucí asi 60 metrů od místa našeho noclehu zastavuje stařičké auto značky JUGO. Vystupuje asi 70-tiletý děda, chvíli na nás kouká přes silné kostěné brýle a už si to štráduje orosenou trávou k nám. Macek mu jde naproti, zdraví jej, podává ruku, což je na celém Balkánu normální zvyk. Dědula se spokojeně usmívá a říká, že jsme na jeho pozemku, ale že mu to nevadí. Prý v naší zemi byl, ale to ještě jmenovala Československo.
Bydlí se svojí stařenkou kousek od místa našeho noclehu. Když jsme se pozorněji koukli přes mlází, tak jsme skutečně zahlédli zemědělskou usedlost. Loučíme se a děda odjíždí domů. Už máme skoro sbaleno, když v tom, kde se vzal, tu se vzal, přichází znovu náš „soused,“. V ruce tácek se dvěma hrníčky, stařičkou měděnou džezvou plnou horké kávy. Na talířku pár kousků buchty, voda a domácí rakija. Říká, že přijel domů a řekl své ženě, že mají venku hosty z ciziny. Ta jej takto vybavila a poslala milého dědouška zpět za námi. Už jsme sice po snídani, ale neradi bychom našeho hostitele urazili. Horká káva po studené noci zahřála a jen tak trošičku – pod jazyk – jsme ochutnali i žlutavě zbarvenou rakiji. Macek mu na oplátku dal líznout moravské slivovice, která dědovi moc chutnala. Děda sebral lahvičku se slivovicí a dolévá ji svojí rakijí, přičemž se spokojeně usmívá. Ještě jednou poděkujeme a loučíme se s prima chlapíkem. Naposled zkontrolujeme, zda je bagáž dobře přikurtovaná, posbíráme po sobě odpadky a už si to prášíme na hlavní cestu. Po žluté silničce č. 21 projíždíme Šabac a ve městečku Ruma zastavujeme u obchůdku popsaného azbukou. Kupujeme chleba a pár konzerv.
Vychutnáváme si zmrzlinu, stojíce ve stínu stromu před obchůdkem. Po chodníku přichází chlápek, s benzínovou sekačkou na trávu. Podle vrávoravé chůze, lihem páchnoucího dechu a mžourání krvavých očí, je jasné, že jí má jako vidle. Šťouchne do Kuřete a neurčitou směsicí řečí mu říká: „ Ty jsi Maďar, to já poznám“ a hlasitě si říhne…
Vyvádíme ho z omylu. Už se nám na této cestě několikrát stalo, že byl Kuře označen za Rusa, ale Maďar – to tu ještě nebylo. Pak se ještě dozvídáme, že má rád alkohol, a že dnes „stáhl“ teprve půlčák vodky. Za práci mu platí málo – vydělá sotva na své pití a jídlo. V Irig tankujeme benzín a po tenké bílé silničce vedoucí hustým lesem přijíždíme do Vrdníku. Je to zajímavá vesnička s osobitým kouzlem Balkánu. Zjišťujeme , že jsme se zamotali ve spleti odboček v lese, a tak se musíme kousek vrátit. Pokračujeme úzkou asfaltkou kolem vrcholku Červeni Čot k Chorvatské hranici – na přechod Ilok. Ještě před hranicí končí hustý les a začínají jabloňové sady, které jsou k naší nelibosti ostře střeženy. Jak lákavý je pohled na krásným ovocem obsypané stromy…
Na hranici celník zběžně kontroluje doklady a kolem řeky Dunaj jedeme po červené silnici č. 2 až do Vukovaru. Za Borovo máme krátkou zastávku na svačinu, následují Osijek, Josipovac, Našice, Feričanici, Čačinci a kolem šesté večer jsme ve Slatině. Zastavujeme na čerpačce, kde plníme nádrže a PETky s pitnou vodou. Po červené silnici č. 2 fičíme dál do Suhopolje a Virovitici. Za městečkem Lozan stojí v džungli popínavých rostlin a chmelu vedle sebe dva prázdné domy. Jednu místnost si vyklízíme na nocleh. Je to tu drsný, v novějším domku je ještě spoustu věcí po bývalém majiteli, který nejspíš padl ve válce. Noc je v pohodě, jen je trošku slyšet projíždějící auta. Během noci se snažíme zahnat malé i velké hlodavce, kteří se klidně promenádují kolem našich hlav a snaží se nám vlézt do spacáků. Úterý
18.9., den osmnáctý
Budíme se brzy. Balíme a na parkovišti kousek od místa noclehu snídáme. Státnička č. 2 nás vede do Pitomača, Budančevica, Durdevac, Koprinica, dál po č. 41 do Drnje, Točec, Delekovec, Ludberg, Varaždin, Čakovec, až do Murko Središće. Projíždíme přes hranici do Slovinska. V Lendavě stavíme u marketu Lidl, kde Kuře nakupuje, pak nás čeká další přechod tentokráte do Maďarska. Počasí se nám kazí, na obloze se honí těžké mraky. U městečka Zalabaksa začíná kolem 12. hodiny hustě pršet. Odbočujeme na místní hřbitov, kde je před vchodem do obřadní síně pergola. Setrváme pod ní do půl třetí, kdy se mraky malinko protrhávají.
Za městem Zalalovo začíná druhé dešťové kolo. Kuře zmerčil autobusovou zastávku, kterou jsme bez zardění celou obsadili. Mašiny jsme zakryli igelitem a čekáme, kdy se to přežene. Nebe se zatahuje čím dál víc, déšť bubnuje do laminátové střechy zastávky. Jsme provlhlí, tak se převlékáme do suchého a čekáme, kdy to skončí. Čas pomalu plyne, už je večer a „chčije a chčije“…
Nocleh je nutný, moc jsme toho dnes neujeli. Macek si šéfovsky staví stan přímo v budce, jelikož střecha místy prokapává, Kuře ulehá na suché polovičce. Jestli se zítra nevyvrbí žádná další komplikace a nebude pršet, tak dojedeme až domů.
Středa 19.9., den devatenáctý a také poslední
Ráno se budíme provlhlí, budka je zevnitř díky našemu dechu silně orosená – jako krygl Starobrna v létě. Zvenku na nás zvědavě pokukují místní, kteří čekají na autobus do hokny. Obloha je ještě zatažená, ale neprší. Rychle něco shltneme, pobalíme krámy a po půl osmé už si to pelášíme k hranici s Rakouskem. Je nám pěkná kosa na ruce – rukavice jsou nacucané vodou a po pár kilometrech musíme zastavit a dlaně nacpat mezi horké válce strojů. Jaký luxus musí mít motorkáři, kteří disponují elektricky vyhřívanými madly řídítek! Po červené E65 proletíme Kormend, Szombathely až na hraniční Koszeg. U hranic odbočujeme na Lovo až do Fertódu. Hranice s Rakouskem překračujeme přes přechod Pamhagen, pak Frauenkirchen, Monchhof, Gattendorf a to už přijíždíme na hranici se Slovenskem. Najíždíme na dálnici a u první benzínky ÖMV v Bratislavě zastavujeme pro benzín. Když jsou nádrže plné, tak mašiny odtlačíme od stojanů. Chystáme se na odjezd a Macek zmerčí nádherné, okufrované cestovní enduro V-Strom z dílen pana Suzukiho. Má polskou značkou. Když jej okukuje, přichází majitel stroje, Polák Andrzej.
Dáváme se do řeči. Je to příjemný chlapík a po chvíli jsme pozváni na kafe do bufetu, kde sedí i Andrejův „batůžek“. Jsme promrzlí a vidina něčeho teplého do žaludku nás nenechává chladnými. Uvnitř je teplíčko, objednáváme si horkou polévku a pečivo. Povídáme si o cestování, líčíme různé zážitky. Polská osádka se vrací z černohorského Kotoru. Macek se také vyptává na enduro stojící venku, jelikož už od léta uvažuje o výměně kubatury…
Slyší na tento stroj jen samou chválu. Je skoro půl druhé, tak zvedáme kotvy. Chceme platit, ale Andrej náš nápad nekompromisně zamítá a platí celý náš cech. Loučíme se venku. Macek chce novému kamarádovi navrhnout , aby s nimi jel po dálnici do Brna, ale nakonec to ani nevyslovil. Andrej zmáčkl tlačítko startéru své mašiny. Macek uslyšel basový dusot plnokrevných vraníků a tak si svoji nabídku rychle rozmyslel. Komu by se chtělo „plazit“ 200 kilometrů s takovým strojem na trojku, v oblacích modrého kouře z dvoutaktů…
Poslední mávnutí a přání šťastné cesty a vyrážíme na poslední etapu naší expedice. Po cestě jsme asi v půlce udělali jednu „čůrací zastávku“, v Blučině sjíždíme z dálnice a přes Sokolnice a Kobylnice přijíždíme před 16. hodinou do naší jiříkovské hospody. Tam si objednáváme pořádné teplé jídlo. Konzerv už máme plné zuby!!!
Macek si do poznámek o cestě ještě za čerstvé paměti dopisuje pár detailů, Kuře, který cestou vedl, mu diktuje trasu. Ještě minuta ticha za Citróna a naše cesta vede už jen kousek za humna, k domovu….
Celková bilance:
cesta trvala 19 dní,
najeli jsme kolem 4300 km,
projeto bylo 11 zemí Evropy
průměrná spotřeba 3-4 litry benzínu na 100 km
zatím nejlepší čundr našeho života
ztráta 33,33% z počtu tří mužů na expedici
ztráta 33,33% techniky
ztráta jedné přilby Levior, páru rukavic, kukly a šátku
ztráta iluzí o jedné nejmenované národnostní menšině…
Horkým favoritem letošního září je periferie bývalého Sovětského svazu – Moldávie.
Ta byla v plánu už v roce 2005 při návštěvě Ukrajiny. Tehdy nás odradila vízová povinnost, která v nedávné době byla zrušena. Bereme tento fakt jako výzvu na další výlet, tak nám prosím držte palce.
Tak ahoj zase za rok.
Macek
