Znovu do země slunce
28.7.-5.8.
Účastníci: Kuře -vlastník a šofér Jawy 350, typ 634 (motor 632, 12V) s Pavkou 41
-veterán, mechanik, elektrikář, navigátor, nabíječ a vrchní mechanik Básníkovy MZ, tlumočník, štika při přípravě k odjezdu, hustič, nejčastější uživatel opalovacího krému, roztláčeč našich strojů, zuřivý nákupčí balené vody, fotograf, prostě nenahraditelný spolujezdec na tuzemských i zahraničních cestách, cenzura článku
-oblíbený úsloví: “A je to v p….i!“
Básník -vlastník a jezdec na modré MZ 250
-nadšený nováček na podobné zahraniční akci, geniální konstruktér speciálního nosiče složeného z kočárku, roštu na ryby a izolepy, největší oběť našich rychlých startů, nositel žabákovy lišeje, nepřítel svítícího brzdového světla, jediný kulturní zástupce, kuřák, zkrátka třicetiletá šedivka na dovolené
-oblíbený rčení: “Mohl bys mě roztlačit?“
Hořák –vlastník Jawy 250, typ 633 Bizon s Pavkou 40, nacházejícího se v Makedonii u jednoho Albánce
-iniciátor a hlavní poháněč akce, největší nervák, autor článku
-oblíbená věta: “Pohnite lempli, v pondělí musím do práce!“
1.den
Sraz na odvoz Bizona zpět do ČR byl stanoven na pondělí v 7:00. Překvapivě jsme vyjížděli už v 7:45 ze šlapanické benzínky. My znamená Kuře a Hořák na Jawě 350, typ 634 a Básník, nadšená posila z Hostěnic na své MZ 250.
Původně jsme chtěli vycestovat už v pátek po práci, příp. v sobotu, ale po technické stránce jsme ještě nebyli dostatečně připraveni. Po netu jsme Rufata informovali, že dojedeme pravděpodobně ve čtvrtek posledního července. Tento termín se stále ještě dal relativně stihnout, pokud by se nám vyhnuly poruchy, nehody, zácpy ve městech a hlavně nepřízeň počasí. Časová rezerva původně plánovaná na přesun na Balkán a zpět byla tím pádem vyčerpaná už před výjezdem.
Ve Slatině jsme najeli u letiště na dálnici a jeli na Bratislavu. Na odpočívadle v Záhoří jsme přišli na první problém. Kuře nemá zelenou kartu. Rozhodli jsme se, že se už nebudeme vracet do ČR, ale koupíme ji v Bratislavě. To se nám podařilo kolem poledne v Petržalce v Kooperativě. Jiné peněžní podniky tuto transakci odmítly s odůvodněním, že bez obou TP povinné ručení uzavřít nelze. V ČR stojí tato služba cca 80,-Kč, zde nás přišla na 500,-Sk. Ale hlavně, že jsme se nemuseli vracet zpět.
Slovensko-maďarskou hranici jsme přejeli v Rajce a dál jsme pokračovali přes Györ, Szekésfehérvár a Kiskörös na Srbsko. V půlce Maďarska jsme museli dolít olej do Básnické převodovky, jelikož si to před jízdou zapomněl zkontrolovat. Kapka PP90 se během lití rozrostla na celou flašku. Spali jsme na strništi u kukuřičného pole hustě prorostlého marihuanou, asi 10km jižně od srbského pohraničního města Subotica. Měli jsme za sebou 500km.
2.den
Ráno jsme pokračovali Vojvodinou k jihu. Po asi 5km jsme řešili rány na Básníkové MZ. Naštěstí to byl jenom zatuhlý nenaolejovaný sekundární řetěz. Před Bačkou Topolou jsme se smočili v rybníku a příjemně povykládali s jedním slovenským učitelem. Zdejší silničáři s gustem pálili trávu a keře na mezích, kolikrát i tak, že jsme museli projíždět ohnivou stěnu. Obědvali jsme v Novim Sadu v průmyslové zóně, protože byly všude zácpy a my se báli nedostatečného chlazení. Dunaj jsme překonali po železničním mostě. Buď po mostě jela auta nebo vlak, a to střídavě v každém směru.
Dál se cesta začínala zvedat a bylo nutno zdolat pohoří Fruška Gora. S rovinou Vojvodiny a solnatou krajinou končila i pěkná silnice. Zde se začaly projevovat rozdíly mezi Jawou a MZ. Zatímco Jawa plně naložená bagáží dua Kuře – Hořák vyjíždí všechny kopce na 1. rychlostní stupeň na 4000 otáček, Básnická Emzeta je svižně předjíždí a čeká. Z kopce pak Básník nemůže zařadit neutrál, neboť německý stroj jej nemá.
Začínali jme nabírat první zpoždění. Cesta byla na mnoha místech opravovaná a i když byla doprava řízena praporkáři, nebyla z nejrychlejších. Nechtěl bych místním silničářům křivdit, ale přišlo mně, že praporek je odznakem nejhoršího stupně degenerace. Proto jsme byli rádi, když nás v horách Povljen vyzvali místní motorkáři k výměně názorů v hospodě. Tak jsme se seznámili s Bajou-náčelníkem valjevských příznivců jedné stopy. Diskuze nás nakonec přinutila nedaleko restaurace přenocovat. Najeli jsme jen asi 270km.
3.den
Po snídani připravené na „zapůjčeném“ dřevě jsme sjeli do Požegy, odkud jsme si užívali krásné silnice údolím řeky Detinje. Čekaly nás nádherné scenérie, tunely a spousta zatáček, které jsme si opravdu užili. Dostali jsme se totiž za TAM-místní Avii, kterou se nám během asi 30km předjet prostě nepodařilo. Z Čačaku jsme jeli spodní cestou do Kraljeva. Protože nás už omrzely Avie na státničkách, užili jsme zkratky přes lázeňské město Vrnjačka Banja.
U osady Brus jsme chtěli pokořit zříceninu hradu. Zeptali jsme se kolemjdoucího chlapíka, kudy se dá dostat na kopec. Řekl, že tam cesta vede, ale místo podrobnějšího vysvětlení nám podal dalekohled, abychom se alespoň podívali. Mělo nám to docvaknout hned. Pokus o výjezd na hrad po nezpevněné strmé lesní cestě nebyl dobrý nápad a připravil Básníka o celou páčku spojky Kuřeti se pro změnu spojka úplně rozštelovala. Dali jsme si zásadu: “Už žádný hrady“. Z Blace jsme jeli do Kuršumlije, kde Kuře vyděsil místní cigoše. Pak jsme jeli na Prolom. Spali jsme u kapličky, kde byl i přístřešek a pramen.
4.den
Ráno jsme se vykoupali ve studeném potoce a chtěli projet hory dál východním směrem do údolí Južné Moravy. Vracet zpět se nám nechtělo a na jih už začínalo Kosovo. Naše zážitky s touto rádoby republikou nám stačily z loňska. Po ukázání cesty (zarostlé trávou) přes hory místními domorodci jsme jednohlasně zvolili cestu zpět po silnici na Prokuplje a Leskovac. Od tohoto města vedla do Makedonie skoro dálnice. Měli jsme obavu o chlazení našich strojů v poledním pařáku, ale motorkám rychlost 90km/h vyloženě svědčila.
V Kumanovu jsme si nejprve projeli centrum města, kde jsme zavzpomínali zejména u areálu nemocnice a policie a po navigaci místními obyvateli a taxikářem jsme konečně dojeli na pozemek albánské stavební firmy Hulusi Komerc. Bylo 16 hodin.
Zatímco jsme se pokoušeli zprovoznit Bizona, zaměstnanci zavolali šéfa. Hned jsme se poznali. Zalykal jsem se blahem. Podal mně klíč od motorky a zámku a pro chybějící 6V baterku poslal svého podřízeného do kanclu. Po chvíli ji přinesl, ale 12V! Tento pokus zopakoval ještě asi 3x do 19 hod., kdy rozhodl, že už je pozdě a že 6V baterii koupí ráno ve městě.
Kuře nás ujistilo, že zná výborný místo na nocleh. Je to nedaleko a ve vesnici „ani cigánek“. Pravda byla u tvrzení jen nedaleko. V dědině na návsi hrálo snad 30 ušmudlanců fotbal. Černo jak sviňa! Kuře pochopil a pokračoval dál. Po průjezdu místním smetiskem jsme zastavili na strništi skloněným pod značným úhlem. Obilí museli hnojit min. pesticidama. Snad ani v Neratovicích po havárii nezažili takovou rychnu. Okamžitě se do nás pustili natěšení komáři. Básník dostal pokyn: kouřit a nepřestávat, z čehož měl očividnou radost. Teď už moskyti zobali jenom Kuřete a mě.
Při večerním zapíjení úspěchů pivem z PET flašky přišla ještě liška. Mazácky jsem si ustlal na mezi pod stromem,abych ráno nemusel sušit rosu. Okamžitě mě začalo něco kousat. Navíc jsem měl stále pocit, jako kdyby mrholilo. V noci kolem nás navíc prošla bandička albánských výrostků, ale jinak byl klid.
Ráno jsem zjistil, že strom pouštěl mízu přímo na mě, já si lehl do 3 mravenišť a k dovršení štěstí mně z listů stromu padaly housenky přímo do hára. Kouzelný místo tahle Makedonie.
5.den
Podle domluvy jsme byli v 9:00 znovu v areálu firmy u Bizonka. Někdy po desáté přijel Rufat. Jeho brácha prý baterku shání po obchodech v Kumanovu, takže máme být klidní. Kolem 11.hodiny nám opět nabídl dvě úplně nové 12V baterie. Byli jsme nadšeni. Oni vůbec neví, jak vypadá šestivoltová baterie! Přišel i údržbář se zkoušečkou, protože celá firma si začala myslet, že si z nich děláme s tou šestivolotovou baterkou srandu.Doporučil jsem Rufatovi, ať telefonicky obvolá obchody ve Skopje, aby neztrácel čas osobním sháněním. Do hlavního města se mu očividně nechtělo, ale nakonec odjel i s bratrem. Kuře s Básníkem zatím dělali ve 40 °C ve stínu průzkum Kumanova. Vrátili se po 14.hodině plní dojmů a rádi, že je žádný šílenec v autě nesejmul. Po bratrech stále ani vidu ani slechu. Pokud baterku nepřivezou, budeme zde muset zůstat přes víkend a já mám v pondělí nastupovat v práci!
Rufatův brácha nakonec baterku sehnal. Byla to ta původní, kterou jsem si do Makedonie přivezl. Prý ji objevil v jedné sběrně baterií (nebo ji vymlátili z kluka, který ji měl v kanceláři ukrást do svého skútru). Během nabíjení mně chlapi zavařili prasklinu na tažným zařízení a posléze i pod dohledem celé firmy zapojili baterku. Když jsem motorku frajersky nakopl, nejen oběma bratrům, ale i celé firmě určitě spadl kámen ze srdce. Konečně jsme mohli zmizet.
Makedonsko-srbské hranice jsme přejížděli v 19:00. Na zpáteční cestu dlouhou 1250km nám zbývaly dva dny. Spali jsme na loučce poseté bodláky a kravinci u vesnice Korbevac 75km od Kumanova. Dnes nás místo tradičního piva uspávala Básníkem obdivovaná marhulovica.
6.den
V sobotu jsme pokračovali zpět na Leskovac, Prokuplje a Blace. Abychom se vyhnuli úzké cestě přes hory, jeli jsme přes městečko Veliki Kupci na Kruševac. Bizonek překvapivě nelenil a po jedenáctiměsíční přestávce zdatně držel krok se zbývajícími stroji i když jsme v Kumanovu provedli jen základní úpravy pro cestu jako výměna zrcátka a přední masky, odejmutí torz blinkrů, výměnu nakopávačky, dotažení hřídele na stojan a stupačky, kolen od výfuků a svaření tažného zařízení.
Na druhé světelné křižovatce v Kruševacu jsme ztratili Básníka. Po celou cestu mu MZ špatně dobíjela a neustále si musel s Kuřetem měnit baterku a minimálně svítit. Zde mu ve vzájemné kombinaci došel benzín i se šťávou.
Silnice z Kruševacu do Kraljeva byla jedna velká katastrofa: prach, bláto, minimální viditelnost… Prostě všechno nás nutilo k pomalé jízdě. Do toho začala Kuřete bolet budka.
Abych využil čas, jel jsem do Kraljeva dřív. Potřeboval jsem směnit eura za dináry, protože na makedonsko-srbských hranicích jsem tento úkon trestuhodně opomenul. Po finanční transakci jsem na kluky čekal, ale ani přes SMS jsem se nikoho nedočkal.
Pokračoval jsem tedy horní cestou do Čačaku. Za Požegou se nám konečně podařilo se spojit, teda aspoň prostřednictvím telefonu. Kluci se opozdili při opravě – Básníkovi se přetrhl sekundární řetěz a náhon tachometru se natočil na rozetu. Oprava proběhla úspěšně: řetěz se vyprostil ven, znovu nasadil a náhon se odcvakl. K tomu si dali kafe a meloun, to jim donesli místní lidi, kteří se po počátečních nedůvěřivých pohledech začali předhánět v pohostinnosti. Následně potom už mezi Kraljevem a Čačakem na MZ upadla nakopávačka (tím pádem nešlo jet, protože rachtal nakopávací segment). Protože už byla tma, měl jsem se za nimi ráno vrátit do Mrčajevci, asi 70km zpět. Za dnešek jsem najel 326km.
7.den
V noci byly na jihozápadě vidět blesky,ale bouřka mě minula. V 6 hodin jsem se však rozjížděl do husté mlhy. S přibývajícím časem sluce mlhu trhalo a rozpouštělo. Mrčajevci jsem projel asi čtyřikrát. Vprostřed vesnice stopovali příslušníci. Nevím, co si o mě mysleli, ale naštěstí mě nezastavili. Bizonek totiž po havárce odmítal naskakovat na nakopnutí. Pokud bych byl zastaven, museli by mě pak cajti roztlačovat. Na moje poslední SMS s dotazy k lokalizaci kluků jsem se dozvěděl, že už vše opravili a jedou za mnou. Potkali jsme se pak náhodně asi po 30km cesty, když Básník fotil krajinu. Pak se vše vysvětlilo.
Básník určil vesnici, kde opravoval MZ podle názvu v mobilu. Jenže tam byl název nejbližšího vysílače, takže byli v jiné obci a navíc i na jiné silnici než já. Není neobvyklé, že osady jsou zde bez cedulí. Hlavně, že se jim za vydatné pomoci místních lidí podařilo motorku zprovoznit.
Dál jsme pokračovali stejnou cestou, jakou jsme přijeli, takže na Požegu, Valjevo, Šabac, Novi Sad a hranici jsme hodlali opět překročit v Subotici. Po cestě jsme hojně fotili. Navíc si Kuře s Básníkem soustavně měnili baterky. Kuře nabíjelo, Básník vybíjel. Rozjezdy probíhaly zajímavým stylem. Buď nás oba roztlačil Kuře nebo jsme to zvládli navzájem sami, ale pro diváky to byla určitě sranda. Bizonkova baterka totiž špatně snášela nabití makedonských elektrikářů hodnotou 17A během hodiny.
Jak jsme se blížili k hranici, rostl v nás optimizmus, že snad i motorky do republiky dostaneme. Nakoupili jsme proto PET piva a hodlali odjezd ze států bývalé Jugoslávie náležitě oslavit.
Za místo činu jsme zvolili známý rybník za Bačkou Topolou, kde jsme ještě večer stihli provést očistu. Básník si při první návštěvě odnesl na zádech pochybnou lišej (příspěvek od žabáka), hodlal ho nyní odevzdat zpět. Skokana nenašel, ale skvrna zmizela.
Akce proběhla v bujarém duchu na zahrádce jednoho stánku. Plánovaný jedno pivo a pak likvidaci PETek jsme přetvořili na moc piv a PET. Kuře si vybralo za oběť místního pinkla a hustil do něj angličtinu. S Básníkem jsme usínali ve 4hodiny ráno, kdy Kuře ještě čile konverzoval. Za sebou jsme dnes nechali asi 270km.
8.den
Správně jsem měl dnes nastupovat do práce. Asi určitě to nestihnu. Slunko nás vytáhlo ze spacáků až asi v 8:30. Náš stav pravda nebyl úplně ideální. Po návštěvě u žabáka jsme vysypali Kuře ze spacáku a demokraticky rozhodli, že pojedeme dál. Registroval jsem sice pokusy o vzpouru, ale protestní řeč přes mou pověstnou helmu známou též pod pseudonymem „kráječ hmyzu“ skoro nepronikla.
V Subotici jsme za strašného vedra šli dělat byznys. Všechny dináry jsme úspěšně investovali do cigaret. Krabička vyšla asi na 25,-Kč. Za srbsko-maďarskou hranicí jsme minuli asi 20km-ový pás rozmlácených benzínek. Nutno přiznat, k motorkářům jsou v Srbsku příslušníci ohromně shovívaví. Viděl jsem policejní hlídku, kolem níž projel motocyklista bez kokosky a ani se nepohnuli .Také byli často vidět s radarem a nikdy nás nikdo nezastavil.
Protože Básník usínal, dali jsme si na hoďku pauzu na dospání a regeneraci sil. Jedna hodina se rozrostla na dvě. Pak jsme pokračovali dál severním směrem. V Maďarsku se počasí začalo měnit. Zatím celý výlet slunko zacházelo jen v noci, teď se schovalo za jakýsi bílý svinstvo a při průjezdu Székesfehérváru bylo evidentní, že jedeme do pěkné bouřky. Zastihla nás na benzínce nedaleko Kisbéru. Ve snack baru jsme čekali, až přestane pršet. Během následujících čtyř hodin si Kuře stihlo využít místní luxusní WC a objednat čtyřikrát espreso. Já jsem likvidoval místní kolonii švábů. Tito měli taky sportovního ducha, ale do šikovnosti jejich kolegů z nemocnice ve Skopje jim toho ještě dost chybělo. Spali jsme pod přístřeškem šaten na fotbalovém hřišti se skóre 261km.
9.den
Ráno sice nepršelo,ale dlouho to nevydrželo,takže až za Bratislavu do Záhoří jsme projížděli deštěm. Poněkud dramatická situace nastala na dálnici mezi Bratislavou a Břeclaví. Všichni jsme čekali, že brzo půjdeme do rezervy, tak jsme domluvili postup jak ukážeme, že tato situace nastala. Bohužel očekávaná reakce se nedostavila. Navíc na slovenské straně je benzínka pouze jedna a tu jsme už minuli. Spočítal jsem si, že pokud dojedu až na Moravu, bude to taktak. Zanedbal jsem bohužel netypický apetit Bizonka, který sice úspěšně zdolával dálniční panely průměrnou rychlostí 95km/h, ale benzín rozhodně nešetřil. Básník mě musel ještě dvakrát dotovat(ještě jednou dík). Jednou dokonce ve zúženém pruhu, kde byl dvakrát sfouknut projíždějícím kamiónem. Dotankovali jsme až u Ladné, když jsme poslední metry po dálnici svorně dotlačili s prázdnými nádržemi.
Výlet jsme rozpustili pod kobylnickým kopcem s dnešními 247km na tachometru.
Celý výjezd byl překvapivě úspěšný, i když se nám nevyhnuly potíže v podobě poruch, stejně jako nepřízeň počasí v závěru. Pokud by se nám podařilo vyjet podle plánu už v pátek nebo sobotu, přišel bych do práce včas a mohl s zúčastnit celé nejprestižnější akce roku. Rozhodně bych chtěl poděkovat za max. podporu Kuřeti a Básníkovi, bez nichž by byl návrat Bizonka do ČR min. několikrát obtížnější. Bohužel jsme nedokázali využít pohostinnosti všech lidí, s nimiž jsme se potkali a navštívit všechny zajímavý místa. Celá cesta byla opravdu spíš transportní jak poznávací, kdy se nehledělo na počet mozolů na zadku, ale na ujetý km. Za devět dní jsme zdolali dvakrát 1250km. Na Makedonii říkám: “Třikrát fuj!“ a doufám,že už mě tam nikdy neuvidí.