Osvětim, Vysoké Tatry, 6. – 10.8.2014
Komentář: Hořák
Sestava:
- Dave Klopič – Jawa 250 (kývačka)
- Lukin Vymazal – Honda CB 500
- Bob Pícha – Honda Shadow VT 750 C
- Tom Loula – Honda Goldwing 1500
- Alonzo – Jawa 250 (panelka) – od pátku
- Hořák – Jawa 250 (kývačka)
- Martin Kozák – Suzuki Strom 650
1. den 115 km
Sraz byl v 17:00 na Shellce ve Šlapkách. Dojel jsem klasicky pozdě, tentokrát o 25 minut. Odjížděli jsme kolem Žuráně na státničku na Rousínov. Vyškov jsme objeli obslužní cestou kolem dálnice z Komořan do Topolan. Na krátkej oddech jsme zastavili u kapličky s pramenem nedaleko Kojetína. Tam jsme se taky rozhodli, že pojedem do Polska tou nejkratší cestou.
V motorestu Osečanka v Oseku nad Bečvou jsme si zkusili domluvit večeřu, bohužel měli jen polívku. I ta nám ale přišla k chuti. Navíc pečivo prý bylo starý, tak nám je číšník nezaúčtoval! Jako bonus jsem z něho vyrazil dokonce sklinku s logem pivovaru. Sem bysme měli jezdit častěji.
Další cesta vedla přes Lipník a protože už se stmívalo bylo třeba najít dostatečně reprezentativní hospodu s dobrým pivem a pokud možno i jídlem. To se mně vůbec nepodařilo, takže jsme projeli Loučku, Podhoří, Uhřínov, Středolesí a po štěrkové cyklostezce jsme se za úplné tmy vyškrábali do Boškova. Tímto jsme se dostali z údolí řeky Bečvy na náhorní planinu Oderských vrchů známějších pod souhrnným označením Libavá. Hledaná restauračka nebyla pochopitelně ani v jedné z projížděných vesnic.
Definitivně jsme pro dnešek skončili až v Potštátu ve stánku Camp, kde nám paní podávala Bažanty z bezpečnostních důvodů okýnkem. Když zjistila, že nevyužijeme její nabídky na nocleh v nabízených budkách, občerstvovnu bez diskuze zavřela.
2. den 188 km
Ráno jsme se ještě zastavili dokoupit zásoby v Jednotě na náměstí. Pokračovali jsme do Olšovce, odkud jsme vinou špatné navigace ( ve vesnicích absolutně chyběly směrovky) odbočili na Partutovice, abychom přes Jindřichov a Nejdek konečně dojeli do Bělotína. Odtud jsme se již bez komplikací napojili na dálnici na Ostravu, po níž jsme pokračovali asi 70 km.
Na oběd jsme se zastavili v pivovárku Koníček ve Vojkovicích. Při průjezdu Frýdkem-Místkem jsme přišli o Marťu Kozáka, kterého jsme se dovolali až, když zastavil v Českém Těšíně.
Hranici mezi oběma státy zde tvoří řeka Olše, ale rozdíl byl patrný i bez ní. Kvalita silnice se rapidně zhoršila a přímo úměrně i vzrostla agresivita polských řidičů. Protože jsem si mapu Polska zapomněl doma, vedení naší sestavy se ujal Bohuš a jeho GPS. I přes občasná drobná zaváhání jsme nakonec do Oswiecimi trefili.
Motorky jsme odstavili mimo parkoviště, abychom nemuseli platit poplatek a vyrazili jsme bujarým krokem do koncentráku. Jediný z party, kdo o expozici přišel byl Martin Kozák. Při průchodu bezpečnostním rámem u něho ostraha našla nůž a než by se jej vzdal, radši zůstal před areálem hlídat motorky. Na prohlídku jsme si stanovili 1,5 hodiny. Podle mýho názoru by klidně hodinka navíc neškodila. Výstava byla opravdu zajímavá a dostatečně působivá. Postupně zvážněli i největší srandisti. Během průzkumu tábora nás ale konečně dohnalo mračno a spustil se vydatný ceďák.
Protože déšť neustával, stavili se kluci na večeři v blízké restauraci. I když se asi po 2 hodinách začala mračna trhat, pršelo vytrvale. Kvůli stmívání nám nezbylo, než odjet v dešti. Vedení se zkušeně ujal Dave Klopič a po půl hodince jízdy jsme se konečně dostali z dosahu kapek. I když bylo vše kolem plné vody Dave nelenil a poté, co nás odmítli ubytovat v přístřešku vedle bordelu, nám zajistil luxusní nocleh na pódiu jednoho ranče. Když nám obstaral i piva, naše spokojenost neznala mezí. Usínali jsme s pocitem, že přestože polské Tyskie není žádná Plzeň, určitě patří k těm pitelnějším.
3. den 251 km
Ráno konečně nepršelo, i když mračna vypadala stále ještě podezdřele. Měli jsme se sejít s Alonsem na Slovensku v Zákamenném, proto jsme zamířili na jih. Až do Bielsko-Biale jsme si to hrnuli po státní silnici, Ziwiec jsme již objížděli přes vesnice ležící západně. Cestou se klukům dokonce podařilo pořídit pro Alonsa v lékárně kinedril, kdyby mu z těch slovenských silnic bylo náhodou šoufl.
Hranici jsme přejeli v Novoti. I přes naše očekávání se kvalita vozovek našich východních bratří o mnoho nelišila od silnic v sousedním Polsku. Alonso na nás musel čekat 3 hodiny. Protože Lukin prohlásil (stejně jako pokaždý), že už je čas k obědu, hledali jsme vhodnou restauračku. To se nám nakonec podařilo až v Nové Bystřici.
Prohlídka úzkokolejné lesní železnice ve Vychylovce nás dost zklamala. Na oravskou stranu jsme se proto rozhodli jet starou cestou kolem kolejí. Nakonec jsme to zvládli, ale pro některé naše stroje byla jízda na hranici únosnosti. Obzvlášť cesta přes Tanečník byla pro chopery těžkou zkouškou. Odměnou nám byl příjezd do konečné stanice současně s vlakovou soupravou.
V Zákamenném jsme natankovali a pokračovali dál k východu. Projeli jsme přes Lokcu a Hruštín do Oravského Podzámku, kde jsme si alespoň z dálky prohlídli Oravský Hrad. Dál jsme jeli na Pribiš, Pokryváč, Osádku a přes hřeben Chočských vrchů do Lúček. Za poslední úsek cesty jsem dostal značně nadaný od celýho kolektivu (vyjma Martina), takže jsem ještě dovedl kluky k termálu v Kalamenech a u večeře jsem se dalšího vedení vzdal. Spali jsme na terase hospody v Partyzánské Ľupči poté, co jsme s díkem odmítli nabídku noclehu u jednoho přiopilýho strýca.
Naše motorkářská skupina vypadala na první pohled dokonce natolik bezpečně, že se s námi dala do komunikace i skupinka pěších výletníků částečně místních, částečně z Brna. Tato parta z nás nejprve strategicky loudila rozumy vysláním krasavic, poté se přidali i kluci. Zejména fešanda Kateřina si u našich expertů po dvou dnech bez manželek získala spoustu kladných bodů. Její mužský doprovod však v diskuzi dlouho nevydržel a radši se obratem zdekoval vychrnět zpět do domku. Zlý jazyky tvrdí, že tam s nimi v rámci podpory mezinárodní spolupráce zabloudil i Dave Klopič a přespal zamčenej na chodbě, ale ten tuto verzi nevyvrátil ani nepodpořil.
4. den 320 km
I když večer zněl z paluše cinkot rozbíjených sklenic a místní nás varovali před možnými krádežemi, kromě několika mozkových buněk jsme nic podstatného nepostrádali. Dál jsme se přesouvali přes zasekaný Liptovský Mikuláš na Liptovský Hrádek, kde jsme z údolí Váhu odbočili na Pribilinu a přes Podbanské dojeli do Štrbského Plesa. Vyhlídka na holé svahy Vysokých Tater po působení tornáda nás moc nenadchla. Alespoň teda bylo vidět do údolí. Štrbské Pleso bylo beznadějně zasekané návštěvníky a proto jsme se po domluvě s místním strážníkem (blábolil něco o pokutě) evakuovali na Tatranskou Lomnici a dál do Popradu.
V Hranovnici jsme se snažili naobědvat, protože Lukin zavelel, ale nakonec se nám to podařilo až v penzionu v Telgártu. Tornádo se zřetelně podepsalo i na svazích Nízkých Tater a Slovenského Ráje. Kvůli nedostatku benzínu jsme se ještě zastavili v Tisovci a pak již definitivně stočili řidítka k západu.
Až do Brezna jsme si užívali semaforů na silnici, kterou dělníci stejně jako kolem vedoucí koleje opravovali „nevídaným“ tempem. Alespoň jsme měli čas prohlídnout si skvostný okolí jediné ozubené železnice na Slovensku. Silnice se prodírala údolím na pomezí Muránské planiny a Veporských vrchů tařka bez zástavby dobrých deset kilometrů.
Do Banské Bystrice jsme stavěli pouze jednou za účelem koupele na jezu řeky Hronu. Při průjezdu městem jsme se roztrhali, ale nakonec jsme se v Harmanci opět šťastně setkali. Serpentiny do Turčianských Teplic jsme si vychutnali stejně jako před 11 lety. Město jsme objeli od západu a dál pokračovali na Nitrianské Pravno. V sedle za Kľačnem nejen, že skoro nebylo vidět, ale navíc nás dohnala klasická horská letní bouře. Do Čičman jsme dojeli absolutně promočení. Naštěstí jsme obsadili přístřešek penziónu Katka, kde k poslechu hrála nějaká country muzika našich kolegů motorkářů odněkud z Čech. V rytmu známých válů a za popíjení Topvaru jsme brzo oschli. Ustlali jsme si, jak už se na této akci stalo pravidlem, pod zastřešenou verandou hostince.
5. den 216 km
Ráno bylo naštěstí slunečné, takže po snídani přímo v restauraci jsme mohli vyrazit zpět na Moravu. Martin Kozák odjel už dřív sólo. Jeli jsme dál na Zliechov a Košecké Podhradie do Ilavy, kde Bohuš na kruháči exceloval se svou navigací. Asi na potřetí jsme trefili do Pruského a pak přes Červený Kameň do Brumova. Zde se od nás odloučili Bohuš s Tomem Loulou. Štafetu vedoucího jezdce tímto převzal Alonso, který hned na následující křižovatce ignoroval ceduli a zamířil do Vlárského průsmyku. Svůj omyl poznal ještě před hranicí, takže zas až taková sranda nebyla.
Na oběd jsme se stavili na zámku ve Slavičíně. Domů jsme pokračovali přes Lhoty, Zádveřice, Slušovice, Hvozdnou, Fryšták, Zahnašovice a Holešov na Kroměříž, odkud už klasicky po staré státní na Vyškov do Rousínova, kde jsme se rozloučili.
Závěr:
S přibývajícími ročníky nejprestižnější akce roku je třeba s politováním konstatovat, že se z původního výjezdu Jawek (do roku výroby 1970), stává spíš Honda výjet. Způsobila to neúčast známých jistot této akce Mervina (pracovně v USA) s Bullmenem (přehodnocení priorit na rodinu). Na druhou stranu je s menší účastí lepší komunikace mezi účastníky, ať už při stanovování cílů a druhů silnic nebo při průjezdu většími městy.
Zapojení japonských strojů akci na jednu stranu zrychluje, což je pozitivní a posouvá nás to za hranice dosavadních možností (viz. letošní návštěva Polska a Slovenska), na druhou stranu silniční motorky vymezují naši pouť jen na zpevněné kvalitní komunikace. To je značná škoda, protože doposud pro Jawky nebyl problém dostat se kamkoliv přes jakýkoliv terén a zažít a vidět tak spoustu nevšedních věcí, i když pro kývačky je dlouhodobá max. rychlost i na dálnici kolem 70 km/h.. Tímto se bohužel dostáváme k zásadnímu mezníku, který řešila každá parta v naší situaci. Hledání kompromisu v této situaci limitují možnosti samotných motorek. Teď je na nás, jakým směrem se dáme, zda se budeme snažit dostat co nejdál a nejrychleji nebo upřednostníme variantu užívat si cestu a hledat spíš zajímavosti.
I tak je třeba vyzdvihnout nebojácnost Bohuše, za vedení kolony zejména v Polsku. Dave Klopič zase exceloval při ubytovací činnosti a domlouvání občerstvení. Alonso nakonec přes drobný zádrhel u slovenských hranic rovněž jako vedoucí jezdec nezklamal.
Co se týká poruchovosti strojů, tak i přes povolení světlometu Davovy kyvny před Frýdkem-Místkem a podivných zvuků z Goldwinga na horších cestách, lze letošek klidně označit jako bezporuchový. Počasí nám i přes celkově děštivý prázdniny taky nádherně vyšlo. Bohužel, co se týká ceny, tak je to rok od roku horší. Benzín v ČR vycházel kolem 37 Kč, v PL a SK byl ještě dražší. I tak lze ale hodnotit akci jako povedenou a myslím, že na ujetých 1090 km každý z nás rád vzpomíná.
