5.-8.2.2015, Vysočina
Komentář Hořák
Letos Dave posunul start akce až na 8:35. Na Hlaváku jsme se sešli až chvíli před odjezdem vlaku. Kromě Davea Klopiča čekal v nádražní hale i Tom Loula. Laďa Žlučníkář stál vzorně připraven na nástupišti. Marťu Kozáka asi opravdu vystihla píseň „Ujel mi vlak, i poslední metro…“, která víceméně charakterizovala letošního ZM. Na Lesné se k nám přidali ještě Dave Auweiss a Tom Sad. Prostě zase jsme utvořili stejnou sestavu jako před dvěma roky, když jsme jeli pokořit Šumavu.
Do příchodu cvaklístka stihnul Laďa rozlit pivo, takže o reklamu jsme měli brzo postaráno. Jak vlak za Tišnovem stoupal proti proudu Svratky, sněhu stále přibývalo. Po našem výstupu v Bystřici nad Pernštejnem jsme bohužel zjistili, že ve stopě se sice dá jet, ale jen s nejvyšší obezřetností. Těch 12 cm prašanu bez podkladové vrstvy bylo stále málo.
Na kopci za Bystřicí jsme se napojili na žlutou turistickou značku, překonali hráz Domanínského rybníka, projeli Janovičky a Velké Janovice a skončili v Dalečíně. V plánu jsme měli nocleh až v Jimramově, ale nedostatek sněhu a sil nás od toho odradily. Spali jsme na zřícenině Dalečínského hradu po několikerých oslavách narozenin, které nečekaně vyprovokoval Laďa.
Ráno jsme nejprve navštívili Jednotu na návsi, kde nás ostudně zazdila naše sličná obsluha ze včerejšího večera slečna Nikola. Za trest jim tam Sad zanechal svou chemickou navštívenku. S drobnou epizodou Klopičova lyžařského umění nás šlepr vyvezl zpět na kopec. Přes Míchov jsme se dostali do Věcova, kde jsme se u oběda poprvé setkali s jednou z mnoha part pražských „kytaristů“. Tyto a jejich kamarády jsme následně potkávali na různých místech po zbytek výletu. Další nocleh byl u penzionu Kukla v Kuklíku. Zde jsme s pražskými kamarády fandili smíšené štafetě biatlonistů, která nakonec skončila druhá. Přes noc bylo -10°C. Zjistil jsem, že i přes dvě pěnové karimatky je od spodu cítit znatelný chlad.
Naše další cesta vedla do Kadova, kde jsme se alespoň na chvíli zastavili v lyžaři přecpané hospodě. Zde se s námi rozloučil Sad, který se necítil ve své kůži a radši se jel uzdravit domů. Obědvali jsme ve Třech Studních v hotelu U Loubů.
Poslední večer akce jsme se rozhodli prožít v nejvyšší obci Vysočiny – ve Studnicích. Na programu byla opět oslava narozenin. Tentokrát zelenou s mlíčkem (pokaždé odjinud) vystřídala griotka. Protože se na noc zvedl vítr a začal padat sníh, spali jsme ve stanech už jenom čtyři. Dave Klopič se přidružil k pražákům.
Ráno nás čekal sjezd po žluté značce přes Maršovice do Nového Města, kde jsme ještě v nádražním hotelu něco pojedli a vlakem a autobusem se vrátili do Brna.
Na letošní bídu se sněhem nakonec celá akce nedopadla nejhůř. Počasí bylo ideální, dva dny dokonce slunečno, ale mrazivo a ve finiši jsme si užili i čerstvý sníh. Sestava se nám zdá se po letech lyžování s Mervinem, Ivošem a Martinem Kozákem stabilizovala na současnou šestku. Myslím, že klasický slibovače stylu Mrazíka ani není třeba zmiňovat. Je škoda, že se Sad nemohl zúčastnit všech čtyřech dní, ale než by se s náma trápil, je pro něj asi nakonec nejlepší řešení vystonat se doma.
Bohužel náročnost trasy postupně upadá. Celkem jsme ujeli asi 40 km a to za všechny čtyři dny! Takovou bilanci nelze svádět na neprojeté stopy a dezorientaci v terénu. Našim nejhodnotnějším výkonem se tak stává počet vyčepovaných piv a vypité slivovice. I když je lyžařský výlet braný v optimistickém duchu, už dávno nejde o sportovní výkon a běžkařský zážitek, ale spíš o určitý druh snobizmu. A to je myslím škoda…