Motorky Dukla 2024 – po 20-ti letech

Dukla 2024… (30. 7. – 4. 8. 2024)

Komentář Hořák


Komentář Hořák

Jezdci a stroje:

Mervin – Jawa 250 (panelka)

  • náčelník celé akce a hlavní plánovač. Převážnou část cesty jsme jeli podle jeho navigačních schopností a nutno uznat, že až na počáteční zaváhání a oblibu města Vyškova, ho můžeme jenom chválit. Během posledních let se vypracoval na vysokou úroveň v oblasti ubytovacích služeb, čímž nastavil laťku skoro nejvýš. Mervin v průběhu let vyměnil svoje legendární šéfovský polobotky za botasky, s Bullmenem pořídili na hlavu stejný kakáče, na ruky rukavice a letos se dokonce koupal! Jawka si pro zpestření u Plaveče spálila pojistku, ale jinak předváděla solidní výkon.

Bullmen  – Jawa 250 (panelka)

  • se na letošní NAR (nejprestižnější akce roku) naučil k oblíbenému slovu „odjebať sa“ ještě sloveso „ukrojit“. S těmito dvěma výrazy si v podstatě vystačil po celou dobu výjezdu. Pokud by bylo jenom na něm, asi bysme z motorek vůbec neslízali. Letos, stejně jako vždycky, po znělce Králíků z klobouku podával hlášení do Jiříkovic. Jinak byl nečekaně připraven a to nejen tím, že jeho sbírka šrotu celou cestu absolvovala bez ztráty kytičky, ale dokonce jako jediný potrénoval, abychom v očích Slováků nedělali hanbu. V pátek při stavění máje nelenil a s Hoblíkem hlídali poctivě celou noc a to tak, že velmi. Dokonce byly obavy, aby do doby odjezdu stačil vystřízlivět, ale Zdenda to zmákl s bravurou sobě vlastní. Palec dolů má bohužel za absenci jakýhokoliv mytí. Jet ještě o den dýl, musela by ho doma Irča z motorky odsekávat kangem.

Dave Klopič – Jawa 250 (bizon) a Pav 40

  • byl největším překvapením celýho výjezdu. Všechny problémy řešil s optimizmem a nadhledem a na jeho poznámky ve stylu: „Bývalo dobrým zvykem…“ nedokázali negativně zareagovat ani Mervin s Bullmenem. Hlavně díky Klopičovi jsme se mohli občas i vykoupat a dokonce se skřípěním zubů nějaká ta zmrzlina padla. Sice letos nejel na vysněné „italské krásce“, ale bylo vidět, že se na jeho jezdeckých schopnostech roky bez motorky nijak nepodepsaly. Bizonek až na vyšší spotřebu díky povolenému šroubku na plovákové komoře a rozpadnuté zadní brzdě v Údolí smrti neřešil nějakou vážnější technickou závadu. Zásadním nedostatkem byly až ucpané výfuky, které ale zatím jízdu nijak negativně neovlivňovaly. Troufám si tvrdit, že Bizon byl nejkouřivější motorka celé naší kolony.

Děda Dušan – Jawa 350 (panelka) a Pav 41

  • byl vytipován už v průběhu roku jako vhodný adept do naší jawaparty a nutno uznat, že tato sázka do loterie nám opravdu vyšla. Dušan toho sice moc nenamluvil, ale bylo poznat, že má opravdu naježděný, nic ho nerozházelo a i rychlý starty dával s naprostým přehledem. Z kopců jezdil zásadně s vypnutým zapalováním, a pokud byl někde sportovnější úsek, neváhal Jawku patřičně prohnat. Bylo poznat, jak je rád, že se na své panelce nemusí hrbit, což mu jízda na Pionýru neumožňuje. Bohužel se s náma rozloučil už v Prešově.

Dlaždič Ondra – Jawa 250 (panelka)

  • po několika NAR, kdy mu to pracovně nevyšlo, konečně dorazil a myslím nelitoval. Ondra patří k motorářům, kteří s oblibou jezdí kolem středové čáry, rád předjíždí zprava a vůbec je to svéráz. Způsobil tím sice několika řidičům infarktový stavy, ale postupně se zlepšoval. Aby se mu to líp klopilo v zatáčkách, dával si před spaním plachetničku. Jeho panelka až na nedotažený benzínový kohout ještě v Beskydech fungovala spolehlivě.

Hořák – ČZ 350-472 a Pav 41

  • u 472 jsem nějakou vážnější závadu až na únik PP 90 z motoru nezaznamenal. Předposlední den jsem za pravděpodobně nedovolenou koupel nafasoval třítýdenní podmínku (hádejte od koho?), ale za tu plavbu na Hodrušském jazeru mně to stálo.

1. den     153 km

     V úterý jsme se tradičně sjeli u Mervina, já bohužel dorazil o půl hodiny později. Nevyhnuli jsme se pózování a do odjezdu i nějaká ta slza ukápla (naštěstí od mých karterů na Mervinovu dlažbu, takže dobrý). Po rozloučení jsme konečně vyjeli na Blažovice, Křenovice, Slavkov Bučovice. Zde Mervin nečekaně odbočil na Vyškov, čímž zmátl asi úplně všechny. Za tuto úchylku v navigaci jsme zaplatili k Bullmenově radosti soustavnou jízdou úrodnou Hanou na Ivanovice, Kroměříž, Hulín, Holešov až do Hlinska pod Hostýnem, kde jsme měli sraz s Ondrou Dlaždičem.

     Dál už jsme pokračovali v plné sestavě. Oprava silnice nás donutila projet Chomýž a Slavkov pod Hostýnem, pak jsme odbočili na Chvalčov. Silnice se hned nad obcí klikatí lesem a neustále stoupá až k vrcholu Tesák. Nudný přesun se během okamžiku změnil ve stíhací jízdu, kdy bylo třeba vypálit výfuky. Tím i jezdci na chvostu kolony byli donuceni ke zvýšení rychlosti, jinak jim hrozilo udušení. Tempo se znatelně zrychlilo až na Bullmena, kterej už leta jezdí se spotřebou 3 l/100 km a my neustále čekáme, kdy tu svou hujdu konečně zadře.

    Večeřeli jsme v restauraci na Trojáku. Dál jsme pokračovali sjezdem přes Ratiboř ke Vsetínské Bečvě, údolím do Bystřičky a nakonec proti proudu stejnojmenného potoka a kolem přehrady až do Valašské Bystřice. Zde jsme to zapíchli stejně jako loni v Babě Jaze. Večerní program se naštěstí brzy přemístil z budovy pizzerie na blízký pódium, kde Dušan odšpuntoval flašku zápisnýho. Ještě si pamatuju, jak jsme se pravděpodobně marně snažili zdolat několik PET flašek píva, kterými nás při odchodu z restaurace vybavil starostlivej výčepní.

2. den     280 km

     Ráno bylo chladné a permoníci si zase zacvičili. Postupně jsme se přemístili před sámošku, kde jsme v altánu posnídali. Poté, co dotáhl netěsnící benzinový kohout, dojel i Ondra. Mohli jsme pokračovat na Bílou. Ještě v Prostřední Bečvě jsme před slovenskou hranicí dotankovali.

     Abychom měli od loňskýho výjezdu na Malou Fatru nějakou změnu, odbočili jsme na začátku Klokočova na Hrubý Buk. Tím jsme si ušetřili průjezd Turzovkou. Údolím řeky Kysuci jsme pokračovali do Čadci a v Krásně nad Kysucou jsme opět odbočili z hlavního tahu směrem na Novou Bystrici.

     Poté, co Mervin ignoroval starou cestu na Vychylovku, jsme na nové silnici na Oravu dali našim motorkám zase pokouřit. Silnice se z údolí řeky Bystrici kroutí vzhůru přes vodní předěl, na délce 4 km jsme tak byli nuceni vyjet 340 výškových metrů. Po zdolání nejvyššího bodu u Výklenkové kaple ve výšce 940 m.n.m. jsme mohli při sjezdu nechat motory chvíli odpočinout. Přejezdem Oravských Beskyd nás čekaly nádherné výhledy na pohoří Malé Fatry, Oravské Magury a v dálce vyčnívaly i Roháče.

     Obědvali jsme v Oravské Lesné. Další zastávkou bylo až Námestovo, kde jsme dostali 20 minut na koupel! Protože byl v Oravské přehradě značný podstav vody, koupání nás zdaleka nenadchlo. Docela jsme o dvě hodiny později na břehu Liptovské Mary litovali, že jsme k plavbě nezvolili radši tuhle nádrž. Jiříkovská dvojka se vcelku nasmála, když nás viděli se brodit bahnem, pak se jim ale nepodařilo koupit pivo a smáli jsme se zase my.

     Znovu jsme zastavovali až za Zubercem před stoupáním přes Roháče. Silnice kolem Hutů opět zamíchala sestavou, když jsme přešli na stíhací jízdu. Zastavili jsme na vyhlídce na Liptovskou Maru (1030 m.n.m.) a pohoří Velké Fatry a Nízkých Tater. Několik metrů pod parkovištěm byla hojdačka na Holici – houpačka, kterou jsme s Bullmenem obratem prubli. Při focení nás ohromil Ondra svým stojánkem na telefon. Sjezdu k řece Váhu si asi nejvíc užíval Dušan. Ten většinu větších kopců sjížděl v rámci úspor s vypnutým zapalováním.

     V Liptovském Hrádku jsme se sice chvíli hledali, ale za několik okamžiků jsme již spokojeně stoupali přes Pribylinu a Podbanské na Tatranskou magistrálu. Po špatných zkušenostech před desíti lety jsme Štrbské Pleso (1260 m.n.m.) raději minuli a odbočili jsme z magistrály a od kolejí úzkokolejky ve Vyšných Hagách. Čekal nás sjezd přes Štolu a Mengusovce do Svitu. Toto město si Baťa zvolil jako svou slovenskou pobočku a postavil zde další obuvnický podnik. Město má podobnou architekturu cihlových domků jako Zlín.

     Po večeři v pizzerii jsme u řeky Poprad obsadili stánek u Koliby. Průzkum ukázal, že na druhé straně řeky mají podobný stánek i naši romští bratři. Večer se ale udál bez jakýchkoliv možných konfliktů. Slečna výčepní byla mladá, příjemná a obětavě se nám věnovala. A to bylo to nejdůležitější. I když měla zavíračku ve 21 hodin, vydržela s námi až do půl jedné. Nakonec nám povolila spát pod přístřeškem vedle stánku. Večer i ráno jsme měli krásný výhled na skaliska Vysokých Tater.

3. den     187 km

     Ráno byli Ondra, Dušan a Bullmen z podpřístřešku majitelem vykázáni. V Kolibě se totiž začaly seskupovat děti nějakého tábora. Po snídani u supermarketu jsme se znovu zformovali na Batizovským jezeře. Toto se opět podařilo prosadit Davovi Klopičovi a byli jsme za to rádi. Jedná se o zaplavená štěrkoviska, kde byla krásně průzračná voda. Dokonce zde byly k vidění i ryby značných parametrů. Koupel byla osvěžující a ve velmi příjemném prostředí, takže se do vln nečekaně ponořil i Mervin!     

     V Popradu jsme se stočili na severovýchod a projeli Kežmarokem. Známý zámek zůstal nenavštívený, protože slovy Bullmena: „Bylo třeba zakrojit.“ K zastávce nás donutil až Bizonkův apetit v Podolínci. Davovi se dokonce podařilo zrealizovat akci „zmrzlina“, ale všem nám bylo jasný, že už si dneska ani neškrkne.

     Projeli jsme Starou Ľubovňu a stále podél řeky Poprad mířili východním směrem. Nedaleko zříceniny hradu Plaveč zaprotestovala Mervinova Máňa a přepálila pojistku. Protože je podobnými taškařicemi známa, ale převážně v konečné části výjezdu, nikdo Mervinovi nedával velkou šanci na dojetí. Jawce to už ale stačilo a až zpět do Jiříkovic sekala latinu. Bullmenova panelka byla dovybavena ze škarpy krásnou růžovou teniskou. Čekali jsme, kterou z „falešných dvojčat“ Bullmen doma obdaruje, ale nakonec bota jakožto nepotřebný fetiš skončila v jedné z bardejovských popelnic. S řekou jsme se rozloučili v Ruské Voli nad Popradom.

     Pro milovníky kultúry jsme udělali krátkou zastávku i v Bardejově. Zastavili jsme v centru a vydali se na prohlídku města. Navštívili jsme tak náměstí s bazilikou, jen místo výstupu na věž dostal nakonec přednost na ulici Johna Lennona „dům hudby“ věnující se převážně beatu a počátku rocku. Dalším naším působením jsme poctili Archívnou baštu – kiosek pod hradbami, kde jsme doplnili tekutiny. Pak Bullmen zavelel a Bardejov byl za námi. I tak jsme se zde zdrželi nečekaně dlouho zejména v kontextu se známým lázeňským komplexem Bardejov-kúpele. Bylo jasný, že pro dnešek už bylo mytí dost…

     Bez mrknutí oka jsme projeli pod zříceninou hradu Zborova a stejnojmennou obcí, kde v 1. světové válce probíhaly tuhé boje mezi rakousko-uherskými a ruskými vojsky. Spěchali jsme do Svidníka, protože se zatáhlo a Mervinův telefon sliboval déšť.

     Jen jsme protáhli nohy kolem pomníku a vystavené techniky ve venkovní expozici svidnického muzea, pršet opravdu začalo. S problémy, ale právě včas jsme obsadili Vermex Lokal. Pod takovým názvem bych čekal cokoliv od autoopravny po salón krásy, ale bylo to jediné místo, kde ve Svidníku vařili. Po pozdním obědě jsme ještě navštívili vnitřní část centrální expozice Dukelských bojů. Muzeum jsme, stejně jako většinu námi navštívených podniků, zase zavírali. Dozvěděli jsme se zde spoustu informací z válečných událostí v obou posledních světových konfliktech vztažených ke zdejšímu kraji. Bohužel hodina, kterou jsme si na prohlídku vyhradili, byla strašně krátká.

     Během naší návštěvy muzea přestalo pršet, takže nyní nás čekalo Údolí smrti. Nejdřív jsme si prohlídli tzv. „taran“. Jde o seskupení, v němž sovětská T-34 najíždí na německý Tiger. Pak jsme z hlavního tahu na město Dukla, odbočili do údolí Kapišovky. Zde mělo být už od srpna 1969 porůznu postavených dalších 10 T-34 dodaných z rezerv ČLA.

     V Kapišové u potoka byly 2 T-34. Za obcí na vršku nad soutokem Kapišovky a Svidničanky se tyčila vyhlídková věž ve tvaru náboje. Kolem ní v různých více či méně akčních pózách rezivělo 5 dalších T-34. Tohle bylo tzv. „Údolí smrti“, což neznámý slovenský kreativec neopomenul na vršku po vzoru Hollywoodu zvěčnit. Další T-34 střežila most přes potok, kde byly vedle přístřešku pro návštěvníky nainstalovány i nějaké informační tabule.

     Po několika různě se překrývajících vrstvách asfaltu jsme přeskákali do Nižné Písané, kde jsme byli donuceni k opravě Bizonkovy zadní brzdy. Byl pro ni asi osudný sjezd od rozhledny „Nábojnice“ ke studánce a mostu. Upadnutý čep jsme nahradili šroubem patřičných rozměrů a jelo se zpátky. U kostela v Nižné Písané totiž stály další 2 T-34 a podle hlášení průzkumníka Mervina dál proti proudu už nic zajímavého nebylo. Navíc se začínalo šeřit a dokonce i krápat.

     Po důkladné prohlídce jsme nakonec demokraticky zvolili k dnešnímu noclehu přístřešek u potoka, který sliboval spoustu pozitiv jako např. pitnou vodu ze studánky, sucho a v případě deště přístřeší, možnost rozdělat si oheň, kadibudku, absolutní rovinu pro Bullmena a jako bonus vlastní tank pro případnou ochranu.

     Zbývalo už jen zajet zpět do Lídlu ve Svidníku, pořídit pár špekáčků, něco na zapití a v zahradnickém dešti se zase vrátit. Sice zde už stála obytná dodávka polského páru, ale ty jsme nenásilnou metodou vytlačili do vzdálenějšího přístřešku. Zapálili jsme oheň, a když potom přestalo pršet, Děda Dušan vytáhl „zápisný“ a Ondra plachetničku, nemělo to chybu. Dobře jsme se umrtvili v Údolí smrti…

4. den     258 km

     Ráno nás překvapil Ondra, který nám sdělil,že se mu na Dukle líbí, dokonce až tak, že už s námi dál nepojede, ale rozhlédne se kolem, pořídí nějakou realitu a bude tady bydlet. Postupně ale účinky plachetničky slábly, stejně jako Ondrovo odhodlání posílit řady Slováků v Dukelském průsmyku a nakonec se rozhodl nenechat nás na pospas a radši stále různě povlával kolem naší kolony.

    Vyjeli jsme údolím proti proudu Ladomírky. V Hunkovcích jsme míjeli velký hřbitov německých vojáků, obětí Karpatsko-dukelské operace. Bohužel se nám cestou nikde nepoštěstilo najít otevřené potraviny, kde bysme mohli zahryznout nějakej ten rybáček. Nezbývalo, než utáhnout pásek o další dírku. Před státní hranicí nad Vyšným Komárníkem jsme se zastavili u památníku. Mohli jsme pozorovat jednoho restauratéra při práci. Zrovna zlatil písmenka na pomníku. V plastických zážitcích ze života frontového vojáka zobrazených na úpatí památníku nechybělo politické školení mužstva nebo agitace do KSČ. To už je dnes naštěstí minulostí.

     Nakonec jsme se na motorkách přemístili k vyhlídkové věži. Vstupné do muzea stálo stejně jako ve Svidníku 1 Euro/osobu. V přízemí věže byl dominantním exponátem původně sovětský letoun s odmontovanými křídly Avia B 33, restaurovaný na letišti Brno-Slatina. Výtahem jsme vyjeli do dalších dvou horních pater, kde byly informační panely o bojích v Karpatech. V podstatě zde byly totožné informace s těmi, získanými v muzeu ve Svidníku. Jediným rozdílem byl výhled na celé bojiště.

     Po prohlídce jsme opět nasedli na naše stroje a rozjeli se tentokrát k jihu. Bohužel jsme se nepodívali ani na bunkry štábu 3. československé brigády, nacházející se nedaleko Vyšného Komárníku, na děla ani na letadlo, ale Bullmen měl pravdu. Pokud jsme se ještě dneska měli dostat až do Slovenského krasu, bylo třeba zakrojit. Nejprve jsme už známou cestou kolem potoka Ladomírky jeli až ke Svidníku, ten jsme objeli obchvatem a dál už jsme pokračovali zvlněnou krajinou Ondavské vrchoviny na Giraltovce. Silnice byla značně frekventovaná a plná kamiónů. Jejich řidiči měli co dělat, aby se vyhnuli zejména Ondrovi, který si oblíbil středovou čáru a odmítal se odtud nechat vytlačit.

     Na oběd jsme se zastavili v Kračúnovcích. Však už bylo na čase a hlavně u kluků s otevřenýma kokoskami bylo patrné, jak šilhají hlady. Poobědová kávička Ondru přemístila od středové čáry asi o půl metru ke krajnici, takže jsme se mohli pokusit zdolat dnešní největší výzvu: Prešov. Jeho průjezd nakonec nebylo žádné dráma, Mervin nás provedl na jistotu. Jedinou ztrátou byl Děda Dušan, kterej odbočil na Poprad a plánovaně se odjel věnovat rodině.

     Ze Žipova jsme si vychutnali příjemný dlouhý sjezd lesem do Margecan. Původně jsme plánovali ve v. n. Ružín koupačku, ale nepořádek na břehu nás od toho nakonec odradil. V báňském městě Gelnici jsme odlehčili peněženky v supermarketu. Mervin byl z nás jako nejbohatší vytipován jednou snědou skoroslečnou, která do něj tak dlouho hustila, až cosi vyškemrala. Dalšího měla v pořadníku Bullmena, ale na tom už si vylámala zuby. Bylo poznat, že Zdenda je zásadovej a žebrotu nepodporuje. Musím si na to vzpomenout, až mu zase praskne nějaký lanko…

     Proti proudu řeky Hnilec jsme se mezi zalesněnými kopci Volovských vrchů prodírali do Mníšku nad Hnilcom, kde jsme odbočili téměř k jihu do údolí potoka Smolníka. I když se zatáhlo, neodolali jsme a v nádrži pod Úhornou jsme si zaplavali. Hráz postavená v 18. století v údolí nadstavila vodu, kterou potom horníci využívali při těžbě zlata, stříbra a později mědi a železa. V okolí Smolníka lze najít množství starých štol a hald. Asi je zbytečné zmiňovat, že Mervin s Bullmenem koupelí zase pohrdli…

     Nyní nás čekal slalom mezi hornickými domky obce Úhorné a stoupání serpentinami do Úhornianského sedla ležícího v nadmořské výšce 1000 m. Během 2 km jsme museli zdolat asi 300 m výšky. No, pěkně jsme to tam zahulili. Sjezd lesem do Krásnohorského Podhradie (350 m.n.m.) byl pro naše stroje za odměnu. Hrad Krásná Horka je dokladován už od přelomu 13. a 14. století, spoustu let byl honosným a reprezentativním šlechtickým sídlem až do r. 2012, kdy se zviditelnil solidním požárem. Protože toho tolik přestál, ustojí beztak i naše současné ignorování do doby, kdy budeme mít víc času. Dnešní kulturní zážitek jsme si už vybrali v Dukelském průsmyku na vyhlídkové věži a na další máme podle nekompromisního Bullmena nárok až nejdřív zítra. Na lidi musí být přísnost…

     Před námi se tyčila další výzva: Slovenský kras. Na křižovatce se státní silnicí jsme odbočili doleva a Lipovníkem začali opět stoupat. Kvalitní, široká silnice nám umožnila trochu prohnat koníky v motoru. Po překonání kulminačního bodu jsme se opět zformovali na vyhlídce nad údolím potoka Turni. V Jabloňově nad Turňou jsme státničku opustili, projeli Silickou Jablonicí a za vesnicí se vnořili do lesa.

     Silnice byla stále převážně s asfaltovým povrchem, ale zúžila se na šířku jednoho auta. Postupně jsme začali stoupat na náhorní rovinu Slovenského krasu. Vyjetím z lesa jsme se rozloučili nejen se stromy, ale i s asfaltovým povrchem. Státní hranice s Maďarskem byla, co by kamenem dohodil. Za vesnicí Silica nás konečně dohnal dešťový mrak. Vrátili jsme se do obce a na hodinku nalezli azyl v nálevně „Presso“.  Tímto jsme bohužel vyplýtvali volný čas na průzkum Slovenského krasu, takže nám kvůli pokročilé době a smrákání nezbývalo, než zajet do Rožňavy na večeři.

     S lítostí jsme minuli odbočku k Silické ľadnici a pak opatrně sjížděli serpentinami ke Gombasecké jeskyni. Se štěstím jsme se ve Slavci ocitli bez nehody. Mokrý asfalt zrádně klouzal. Když jsem viděl, jak v zatáčce Pavka smykem předjíždí Davovu motorku, nebylo mně zrovna do smíchu. Navečeřeli jsme se v Koňském dvoře v Brzotíně. Odjížděli jsme už za úplné tmy.

     Pro klidné spaní jsme ještě ve Štítníku vymetli Espresso Bosorka, což byla navzdory svému názvu klasická čtverka. Děda Dušan nás uklidnil SMS zprávou, že nocuje v Hranicích na Moravě a bez problémů stíhá. Ustlali jsme si na fotbalovém hřišti, na dohled policejní stanice. Sichr je sichr.

5. den     299 km

     Probudili jsme se do mlhavého rána. Všechno bylo vlhké. Při snížené viditelnosti se dalo pokračovat v cestě na západ jen s největší opatrností. Naštěstí na silnici kromě nás a mlhy nikdo jiný nebyl. U brány do kasáren v Jelšavě jsme posnídali. Viditelnost se zlepšovala pouze velmi zvolna. Přestávku v přesunu jsme si dovolili až v Kokavě nad Rimavicou, kde byl trh a vůbec velká sláva. Abychom zapadli mezi místní, prošli jsme centrum obce, dali pivko, zodpověděli pár dotazů na naše motorky a opět osedlali k další jízdě Veporskými vrchy.

     Projížděli jsme zvlněnou, převážně zalesněnou krajinu se slabým provozem. Napojením na silnici E571 provoz znatelně zhoustnul. Obědvali jsme ve vesnici Viglaš, kde nás zrovna s policejním doprovodem míjela kolona veteránů. Projeli jsme Zvolenem a nyní už z dálnice sjeli v Budči. Po staré silnici jsme jeli kolem řeky Hronu, pak jsme odbočili na Banskou Štiavnicu. Silnice se slušným povrchem se klikatila společně se železnicí kolem potoka Jasenica. Ideální cesta pro motorku. Však jsme jich tady taky spoustu potkali, bohužel Jawka ani jedna. Zrádná byla až jedna zákruta v Banské Belé, která mně ve spojení s několika záplatama a pískem málem vynesla mimo vozovku.

     Před Banskou Štiavnicí jsme ve značném stoupání odbočili ostře doprava a kličkováním mezi haldami hlušiny stále stoupali vzhůru. Těsně pod areálem dolu na vrcholu kopce Šobov lom jsme motorkám poskytli krátkou pauzu s pěkným výhledem na kostel Poslední večeře a Kalvárii na protějším kopci. Budovy dolu se dle očekávání jenom hemžily našimi snědými spoluobčany.

     Od křižovatky v sedle Červená studňa (790 m.n.m.) jsme sjížděli několik kilometrů klikatou silnicí do Hodrušské doliny. Na chvíli jsme se zastavili na Hodrušském jezeře, což byla další z mnoha umělých nádrží zbudovaná v 18. století pro báňské využití. Celá dolina je totiž plná štol a různých důlních zařízení. V minulosti se tady kutalo stříbro. I když jsem stihnul Bullmenův obvyklý dvacetiminutový termín vyhrazený pro nutná zla jako např. koupel, obdržel jsem třítýdenní podmínku.  Ale zatímco si zbytek kluků stěžoval na ospalost a bolavý zadky, mě znepokojovaly jenom mnohem důležitější světový problémy jako třeba skladba a zdražení benzínu a piva.

      Projeli jsme Žarnovicu a zastavili na kopci za Veľkým Polem. Už z dálky jsme slyšeli značný hluk. Postupně se kolem přehnalo asi 8 zalehávacích motorek. Některý pilotovali kluci, některý holky. Když už byli všichni pryč, přiřítil se jeden opožděný stroj, který se snažil zbytek dohnat. Motorkář před horizontem ještě přidal plyn, pak se i s motorkou pěkně proletěli vzduchem. Dopad zdaleka nebyl ideální, ale motorka to tak-tak ustála a pokračovala ve stíhání. Toto byla typická ukázka dárce orgánů, protože pokud by snad někdo jel v protisměru, měli by oba vystaráno.

     V Partizánským jsme třikrát objeli centrum, asi abysme měli nějaký kulturní zážitek. Moc jsem si to užil, protože už od prvního kola jsem nutně potřeboval vysypat písek. Další cesta vedla přes Hradiště na Bánovce nad Bebravou a pak po E572 do Trenčianské Turné, odkud už to bylo jen kousek do středu Trenčína. Odstavili jsme motorky a šli omrknout, jak to žije v centru. Bylo to něco úplně jinýho jak tahat za plyn. Dave Klopič nás dokonce skoro dostrkal na nějaký Shakespearovský divadlo, ale odolali jsme a radši jsme si na náměstí objednali pivo. Měli jsme perfektní výhled na Trenčínský hrad (pro milovníky historie) i pěkný slovenský holky (pro zbytek).

     Jako nejvhodnější místo pro dnešní večer jsme zvolili Dolnú Súču. Nad touto obcí nacházející se na východní straně karpatského pohoří se vypíná skalnaté bradlo Krasín, na jehož západní části byl dokonce kdysi v minulosti hrad. Mervin to přes Skalku nad Váhom bravurně trefil. Sice to zpočátku vypadalo na propadák, když na návsi probíhal jakýsi koncert, ale klukům se ve spolupráci s telefonem podařilo najít ideální místo. Jmenovalo se to Gazdovský dvor. Objednali jsme si večeři a pak pokračoval klasický večerní program. Při jednom z návštěvy toalety si Bullmen přivedl kamaráda. Starosta byl bratrem manželky majitele podniku. Diskutovat se pochopitelně nedalo na sucho. Vygradovalo to pádem starosty pod stůl. Výsledkem večerního rozhovoru bylo odvlečení starosty manželkou a my jsme mohli bez obav přenocovat v přístřeší Gazdovskýho dvora.

6. den     146 km

     Ráno nebylo z nejbystřejších, ale příchod paní domácí nás donutil zvednout kotvy. Rozloučili jsme se s Ondrou, který se rozhodl ještě dospat nad vesnicí u vysílače a přes Hornú Súču a Dúbravu jsme se přemístili na Moravu do Starého Hrozenkova. Zde jsme obdivovali Ondrův pud sebezáchovy poté, co jsme minuli hlídku orgánů.

     Po snídani jsme pokračovali kolem motorestu Rasová přes Lopeník, Březovou a Nivnici ke Slováckým strojírnám pro benzín. Tím jsme se rozloučili s pohořím Bílých Karpat. Další část cesty vedla přes Dolní Němčí, Hluk a Uherský Ostroh. Zde nám Mervinův telefon sliboval déšť. Stihli jsme to ještě přes Domanín, Medlovice a Vřesovice do Koryčan, kde nás pršení donutilo v hospodě u kostela k hodinu a půl dlouhé přestávce. Aspoň jsme měli čas na zhodnocení akce. Dnešní trasa byla poněkud zmatečná, což lze vysvětlit Davovou přednáškou u snídaně, kdy nás seznámil se stránkami, kde lze zjistit policejní hlídky v terénu. Protože jsem si víc všímal snídaně jak jeho výkladu, vzniklo z toho tohle.

     Poslední část cesty vedla přes Snovídky, Bučovice, Slavkov, Křenovice, Blažovice až do Jiříkovic. Ještě jsem od Mervina čekal navigační zaváhání v podobě návštěvy Vyškova, ale bylo poznat, že včerejší večer z něj podobný rozvernosti úplně vysál. Kolem 16. hodiny jsme to definitivně rozpustili.

Závěrem

     Letošní výroční NAR se z původní sestavy po 20 letech zúčastnili jen 3 jezdci. Přestože termín byl ještě o den kratší, podařilo se do itineráře nacpat kromě návštěvy Dukelského průsmyku i průjezd Slovenským krasem. Netuším, jak moc usilovně se celá sestava přemísťovala před 20 lety, ale letos jsme v podstatě jenom seděli na motorkách. Toto je poklona pro naše stroje a jejich technický stav, stav silniční sítě, bezchybnou navigaci, možnosti plánování podle aktuálního stavu ať už oprav vozovky nebo možného deště. Samozřejmě je třeba vyzdvihnout i jezdecké a řidičské schopnosti každého účastníka, protože celou cestu jsme absolvovali bez závažnějších poruch a hlavně bez nehod. I počasí nám perfektně hrálo do karet. Jeden déšť ve Svidníku jsme přečkali v hospodě na obědě a zbytek v muzeu, další jsme strávili u piva v Silicích a poslední po zdolání Chřibů v Koryčanech. Bohužel jsme díky tomu nestihli navštívit ani jedinou jeskyni Slovenského krasu.

     I když po covidu spousta restauračních podniků zrušila nebo omezila svůj provoz, za celou cestu jsme nikde hladem netrpěli a i díky internetu si vždy nějak poradili. Ani co se týká piva, tak jsme nikde netrpěli nedostatkem, možná kvalita byla horší a tradičním problémem bylo sehnat nějaká slovenská piva. Na to už jsme si ale za ty roky zvykli. Nejhorší to podle mého názoru bylo s návštěvou jakýchkoliv zajímavostí. Sice jsme celý čas opravdu prožili, ale na tak dlouhou cestu bylo těch zajímavých míst opravdu málo. Je poznat, že „vojenský“ dvacetiminutový režim nastavený Bullmenem nese své ovoce, ale některé účastníky mohl nedostatek času od účasti na NAR odradit. Přece jenom je to dovolená a většina lidí si představuje, že na dovči se tempo zvolní a člověk si odpočine.

     Z oslovených potenciálních jezdců zklamala celá řada:

Náčelník Nerez-celou zimu houpal nohama, ale nebyl schopen si vyčistit u svojí panelky nádrž, takže mu byla zapůjčená nádrž odebrána. Navíc přes prázdniny konečně domluvil pracovně nějaký výnosný kšefty, takže místo dovolené poskakoval po lešení a kolem míchačky.

Básníkovi konečně vyšla firemní dovolená do termínu NAR. Bohužel k hodně napružené spojce jeho panelky se ještě výměnou karburátoru přidalo falešný sání a bolest zad.

Alonzo-sice od stanovení termínu tvrdil, že určitě na celou akci nepojede, ale že jeden den by snad mohl. Tak nakonec se neukázal ani ten jeden den.

Laďa Žlučníkář-pamětník NAR 2004 si bohužel ještě nezprovoznil Jawku.

Marťas Kozák-sice svou účast původně přislíbil, později si ale stanovil podmínku, že na Duklu pojede jenom s jezdci na japonských strojích, čímž bylo vymalováno.

Majkl Pokorný-akci zavrhl, kvůli nedůvěře k technickýmu stavu své sportky.

I když jsme letos s Dušanem a Ondrou jeli vůbec poprvé a Dave Klopič se výjezdu zúčastnil po devítileté pauze, sestava si sedla. Všichni jsme se mezi sebou dokázali nějak domluvit a mezi námi nebyl nikdo, kdo by nějak trpěl ať už jezdecky nebo psychicky. Zjistili jsme, že i na Slovensku na motorky vyrobené v Týnci nebo ve Strakonicích, stále nezapomněli. V podstatě na každé naší zastávce se nás na ně někdo ptal nebo naopak vzpomínal, co na nich dřív sám zažil. Bohužel podobných strojů jsme za celou cestu potkali pramálo. Třeba se nám podařilo někoho vlastním příkladem přimět, aby svou motorku vytlačil za garáže.      Celkem jsme najeli přibližně 1323 km. Vzdálenost je odečítána z tachometru Bullmenova stroje, přičemž poslední den výjezdu se na tachometru natočila zhruba třetinová hodnota, než kolik by podle mapy mělo správně být. Doufejme, že to Bullmena přiměje ne snad ani tak k nějaké nápravě, ale aby se nad tím aspoň hluboce zamyslel…

A jak to probíhalo tenkrát před 20-ti lety mrkněte zde..

Komentář Hořák