Termín: 22. – 25. 2. 2007
Komentář Dave
Pravidelný zimní výlet jsme letos uskutečnili v obřích horách, alespoň tak nazývají Krkonoše Němci (Riesengebirge). A že jich tam bylo těch Němců a nejen jich ale také spousta bludných Holanďanů a jiných cizinců. Co je tam asi tak táhne, řekl bych že ceny, protože ty jsou taky obří, dokonce tak obří, že se stojí za to přijet se na ně podívat osobně. Tak či onak jsou Krkonoše naše nejvyšší hory, takže i přes letošní „chudou“ zimu jsme neměli o sníh nouzi. Opět se v praxi ukázala genialita našeho plánování. Výletu jsme se účastnili v tradiční trojce (Mervin, Ivo, Dave). Začínáme ale mýt dojem, že si snad o nás ostatní myslí, že trpíme nějakou hodně nakažlivou chorobou, která se přenáší vzduchem až na vzdálenost několika metrů. Jinak si totiž nedovedeme vysvětlit, že se k nám nikdo nepřidal. Nebudu to dál rozebírat, ale ve výsledku nás to hrozně mrzí, protože bychom se podělili o všechny krásné zážitky i s ostatními. A to jsem si loni dával s komentářem tak záležet, abych vás nalákal. Nábor se nezdařil. Příští rok nenecháme nic náhodě a akci budeme pořádat za zavřenými dveřmi, abychom ušetřili ostatní marné účastníky od vymýšlení zbytečných výmluv.
Akce začala ve čtvrtek 22.2. (pěkné datum ne?) při plánování jsme si potrpěli i na ty nejmenší detaily, bohužel nám ale díky tomu unikly, podstatné prvky. Jakože někteří účastníci si nevzali vosky, protože si mysleli, že je vezme někdo další, a ten další si myslel to stejné jako ten první :(. Sešli jsme se všichni na vlakáču v Brně včas a shodou náhod jsme měli taky všichni nastaven kyselý ksicht číslo 4. Bylo na první pohled vidět, jak se všichni strašně „těsíme“. Kdo by se taky v 5:45 ráno tvářil vesele, když bychom raději všichni ještě chrápali v posteli. Nejtvrdší rána to byla asi pro Michala, který ještě den před odjezdem netušil, že jedeme. On to teda tušil, ale doufal, že jsme na to s bráchem snad zapomněli nebo co…. Po důrazném telefonním napomenutí a pod pohružkou veřejného zostuzení, se mu ale rychle navrátil rozum. Sice ještě ve čtvrtek ráno postrádal některé součásti své výstroje (jagerovo prádlo), ale nakonec vše klaplo.
Cesta do Svobody nad Úpou probíhala vcelku klidně, dokonce jsme se i trošku dospali. Přestup v Pardubicích s raním sraním (pardon) na benzince proběhl taky v pořádku. Jediný problém byl, že jsme s těma běžkama vypadali už do Brna jako exoti, to bylo ale tím, že okolí nevědělo o našem geniálním plánování, které musím opět vyzdvihnout. Problém nastal po výstupu z busu ve Svobodě, když jsme zjistili, že by bylo bývalo lepší, kdybychom nevystupovali. Zde naše logistika trošku zaspala. Do Jánských lázní jsme proto museli pěšky, no využili jsme ještě skibusu, který nás ovšem stejně nezavezl, kam jsme potřebovali. Tato logistická chyba šla trochu na můj vrub, ale kluci jsou už za ty léta zvyklí, že moje navigace GPSD (global position system Dave) nefunguje vždy na jedničku. Díky této chybě jsme se ale zastavili ve Svobodě v informačním centru a zjistili jsme situaci a aktuální podmínky. Rada zněla směr přes Pec a Špindl, nikoliv přes Pomezní boudy jak jsme měli původně v plánu. Po kratším pochodu jsme před polednem dorazili do Jánských Lázní pod lanovku na Černou horu 630 m.n.m. (to jako znamená metrů nad mořem). Nejzkušenější harcovník výpravy Mervin zavelel k útoku na horu lanovkou z toho důvodu, aby nedošlo k předčasnému vyčerpání expedice. Tento tah se nakonec ukázal jako klíčový. Převýšení 660 metrů jsme tak zvládli s prstem v nose. I když nástup a výstup do lanovky neproběhl zcela standardně. První zastávka proběhla v Černé boudě na Černé Hoře, kde jsme luskli dvě na rozjezd. Stylově točili Černou Horu:). Jinak obecně obsluha v Krkonoších moc „milí“ lidé, vždy se nám začali věnovat, až jsme přešli do němčiny. I tak ale poznali, asi podle aksántu, že budeme nejspíš místní. Co byste taky čekali, pivo za 30,- a to jsme ještě netušili, že to je nejlevnější co pijeme a že si toho máme považovat. Vzhledem k tomu, že naše těla jsou čím dál více mužnější, přestali jsme se převlékat do výstroje veřejně, abychom zbytečně nedráždili mladý kočky. Kdo to má pořád odhánět, s takovou bychom se nikam nedostali. Dále jsem pokračovali na Lesní boudu (1098 m.n.m 15:15), která na nás udělala asi nejlepší dojem ze všech boud na hřebeni. Zde jsme se najedli a dořešili konečnou strategii útoku na naši nejvyšší horu Sněžku. Opět se spekulovalo o útoku lanovkou, který se osvědčil, ale nakonec jsme to zavrhli, protože by se nám mohlo stát, že by se nám nepodařilo vystoupit a celý den bychom jezdili nahoru a dolů (dokážete si představit tu výslednou sumu, když jedna jízda stojí kilo!). Po poradě jsme pokračovali k Výrovce, kterou jsme v té tmě a díky úsporným opatřením personálu málem nenašli. V tomto úseku jsem zažil svoji největší krizi celého výletu, že by ten Samson? Naštěstí Ivo vozil meducínu v podobě slivovice, která nás vždy v těchto těžkých chvílích dokázala postavit na nohy. Nutno dodat, že ji dávkoval opravdu pouze na lékařský předpis, což se nám s Mervinem vůbec nelíbilo. Nechal by si pacholek pro doušek koleno vrtat, příště sklepníka rozhodně dělat nebude, tato funkce mu byla s konečnou platností odejmuta. K Výrovce (1363 m.n.m.) jsme nakonec dojeli (trochu na krev). Odměnou byla klobása a pivo, za 150,-:(. Vedoucí nám dovolil nocovat vedle chaty, je vidět že se chataři s ochranáři KRNAPu (Krkonšský národní park, zalovte v paměti, Vlastivěda 3. třídy) moc nemusí. Po chvíli se vedoucí dokonce rozhodl (asi když viděl v jakém zbědovaném stavu se nacházíme), že můžeme přespat na chodbě u topení. Kluci už se štosovali pod radiátor, ale v poslední chvíli se mi podařilo udržel morálku na uzdě a zažehnat vzpouru. Pod stan do těch mínus deseti se jim moc nechtělo potvorám! Hned první noc ukázala, že naše zkušenosti jsou pro nás spíše nevýhodou než výhodou. Protože jezdíme pravidelně, tak si s výbavou lámeme hlavu čím dál méně a neklademe na ni dostatečný důraz. Kupříkladu Mervin si koupil novou karimatku (asi pátou v pořadí). On to má tak, co výlet tak vždy jednu zruší a je mu jedno jestli v létě nebo v zimně. Tak si teda koupil tu novou karimatku, má takovej ozkoušenej kšeftík na listových kolejích, už ho tam znají, protože je tam co chvíla. Tentokrát ovšem narazil na prodavače sprýmaře, do smíchu mu ale moc nebylo. Samozřejmě si ji doma nevyzkoušel, protože si říkal, že kupuje stejně pořád tu stejnou, tak co by na ní asi viděl, že? Že to jako nemá cenu a prostě ji otestuje až na ostro. Ale chyba lávky. Když ji nafoukl, tak tolik kurev už jsem dlouho neslyšel. Sahala mu asi po pás, nevěděl jestli se má smát nebo plakat. Nakonec jsme to vyřešili tak, že já jsem se smál a on plakal a přitom hledal, kde ta karimatka má jako pokračování. Koupit si dětskou karimatku tak to tu ještě nebylo:))))) Brácha je opačný extrém, ten si vzal svoji ozkoušenou starou, ráno zjistil, že jede na dva válce (tj 33%), taky kabrňák. Hoši pro příště si laskavě zkontrolujte vercajk doma jo! Jak jste staří, tak jste blbí:) Celkem jsem ujeli první den 18 kilometrů, lanovku nepočítaje samozřejmě.
Ráno jsem mančaft pro výstrahu vzbudil v 6:30, to by tak scházelo, aby holomci vyspávali. To taky proto, aby si příště rozmysleli dezertéři, že by mohli nocovat jako někde v teple. Odměnou byl krásný východ slunce (viz fotoseriál). V 11:00 stojíme na Sněžce, útok se zdařil, počasí nádherné, šlo to jak po másle. Trošku jsem je sice musel popíchnout běžeckou holí, ale jinak žádný problém. Dobře tak kecám, vůbec to nešlo, je to do kopca jak sviňa. Mervin celou cestu vzhůru od Slezkého domu (polská chata) argumentoval, že je kluk z rovin, a že mu hory nědělají dobře, a že má na kopce alergii. Ve finále přišel s nápadem, že má doma Photoshop, se kterým se dají dělat takový věci, prý by nikdo ani nepoznal, že jsme tam na hoře nebyli. No jo programátor….. naštěstí jsme ho vrátili zpět do uživatelského rozhraní:) Sněžka 1602 m.n.m., pivo Gambrinus 12 plech 40,-, i tak jsem se neudrželi a jedno tam chvéstli, Mervin totiž na nic jinýho nejezdí a nepřál bych vám ho vidět když mu dojde šťáva. 12:30 jsme zpět na Luční boudě, kolem které jsme jeli už ráno (1400 m.n.m.). Mervin stávkuje, prý mu opět došla šťáva a Budvárek by bodl. Pravda bodl. Po hřebenu jedeme na Špindlerovku, poslední úsek sjíždíme menší převýšení, pár karambolů ale jinak ok. Špindlerovka je čtyřhvězdovej hotel a podle toho to tam taky vypadalo. Je to ale nejlepší chata ve Špindlu, protože nám tam dali najíst a byli na nás hodní. S takovým přístupem jsme se již nikde v Špindlerově Mlýně nesetkali. Ale zpět ke Špindlerovce (1198 m.n.m), naposledy jsem tam byl v prvním ročníku na střední škole (13 let zpátky, tomu jsem ani nevěřil, že bych tak zestárl??) a vypadalo to tam úplně jinak, tak jako víc turisticky. Matně si vzpomínám, že už tenkrát jsem tam laškoval s mojí současnou ženou, spadli jsem spolu z poschoďové postele, ale nebojte nebyli jsme v té posteli sami, bylo nás tam víc… No nic trocha nostalgie, málem jsem upustil slzu. Takže teďka je to hotel Top Class, mají tam plazmový televize, podívali jsme se na celý koncert Roxette, brácha byl úplně unešenej a Michal sežral kačenu (bez té by to ani nešlo, kultovní Mervinovo jídlíčko). Následně jsme sjeli po bobové dráze (zelená značka) do Špindlu (největší chybný krok celé výpravy). Mervin ještě během toho sjezdu stačil několikrát rozvlnit záchytné žíněnky, které dobře plnily svůj účel.
Špind ( 718 m.n.m.) shrnu v kostce – katastrofa, takovej cirkus už jsem dlouho neviděl. Na náměstí to vypadalo jako by přijeli kolotočáři, diskotéka vyhrávala, nikde nás nechtěli. Podle mě existují jen dvě taková místa v republice. Špindl a Karlštejn, doporučuju…. Kdybychom tušili jak to tam bude vypadat, tak bychom z toho hřebene nesjížděli… zbytečná námaha jak dolů, tak potom nahoru. Ještě ten večer se mi podařilo přimět tým k další cestě na hřeben směr Horní Mísečky. Málem mě to ale stálo život. Po nepovedené náštěvě Špindlu byla nálada na bodu mrazu a stoupání po sjezdovce na Horní Mísečky tomu nepřidalo. Navíc jsme za sebou měli výstup na Sněžku a více než 30 km v nohách. Atmosféra by se dala krájet a jen jsem čekal čí běžky se mi zabodnou první do zad. Naštěstí jsme potkali rolbu, která osvětlila celé kolbiště a nikdo si na světle k výpadu netroufl, taky už nikdo neměl sílu. Vystoupali jsme cca 400 výškových metrů, a kousek od sjezdovky na Mísečkách (to jsme zjistili až ráno) postavili už jen ze setrvačnosti stan a usnuli jak špalci. V pátek jsme celkem ujeli cca 35 kilometrů.
Sobota začala v 7:45, Mervin už se nenechal nachytat na brzké vstávání. Spánek nám přišel k duhu a nálada se opět zlepšila. Po snídani, kdy Ivo poprvé v životě viděl hermelín jsme se vydali na další cestu. Nebyla moc dlouhá, v 9:00 už jsme seděli na Jilemnické boudě (1100 m.n.m.). Točenej Budvárek přišel k duhu a bylo potřeba načerpat síly před dalším stoupáním na Labskou boudu. Po dlouhém více než pětikilometrovém stoupání do 1400 m.n.m na Vrbatovu boudu nás čekalo několik překvapení. Rekordní cena piva, Budvar 12, flaška 45,- toť cena opravdu lidová, ale co naplat, když na nic jinýho nejezdíme. Měli tam zajímavou cedulku – „Nežádejte po nás vodu, čištění studny je drahé!“ a za záchod se platilo, nic nemám raději…. (když nad tím tak přemýšlím, tak to pivo nakonec vyšlo na 50,-, protože 45,- za pivo a 5,- za vyčůrání, nejsou ti čecháčci tak trochu sami vyčůraní?) Vzduch tam byl naštěstí ještě zadara, ale být váma bych Krkonoše navštívil co nejdříve, protože to nebude dlouho trvat a bude se tam platit i za ten vzduch. Po probrání místopisu Krkonoš jsme se vydali směrem na Labskou boudu, počasí se zhoršilo a nebylo nic vidět. Zlé jazyky začaly připomínat, že Hanč s Vrbatou byli také zdatní běžkaři a jak dopadli. Dorazili jsme na Labskou boudu. V provozu byl bufet, dali jsme si oběd, stálo to za to. Pivo (měli pouze černé, tak do toho jsem teda nešel, Mervin ano a hned litoval) a guláš bratru 270,-. Nic jsme neviděli, škoda. K pramenu Labe jsme ani nejeli, protože byl stejně pod sněhem, bylo ho tam tak dobře přes metr. Jelikož už nás ten hřeben začal dopalovat, vydali jsme se na poslední úsek trasy směr Harrachov. Pořád z kopce, pár pádů a nakonec jsme to museli sejít pěšky. Potom následoval krásný úsek se stopou kolem řeky Mumlavy, kde jsme si prohlédli Mumlavské vodopády (fotogalerie). Mumlava se vlévá do Jizery. Pokud pojedete někdy do Harrachova, doporučuji navštívit, krásné místo. Do Harrachova jsme přijeli v 17:00, polévka za 18,- nám vyrazila dech, málem jsme ji odmítli s tím, že tak levné věci požívat nebudeme. Restaurace Varšavjanka vyhlášena jako jediná normální restaurace za celou cestu. Dali jsme pár pivek, a vyrazili za kulturou na místní diskotéku, kde jsem učil místní holomky tancovat, dost čuměli 🙂 Až nás to přestalo bavit, tak jsme se šli ubytovat za dědinu. Mezitím jsme měli ještě epizodu s telefonem, Mervin jak stárne, tak ho ta skleróza pronásleduje na každém kroku. Pořád mu něco chybí. Kvůli telefonu vyvolal potyčku, obvinil místní personál z krádeže, vzburcoval místního strážníka a už už se chystal podat trestní oznámení. Se slovy: „zavolejte mi ředitele tady tohoto bordelu“ si hodlal zjednat rychle pořádek. Než došlo k nejhoršímu, podařilo se mi telefon najít, nedovedu si to vysvětlit, ale byl v mém batohu… Asi jsem se ho chystal prodat někde v zastavárně:) Za celý den jsme ujeli 22 kilometrů a úspěšně dorazili do cíle naší trasy.
Poslední den (neděle) jsme si ráno prohlédli skokanské můstky v Harrachově, šli se rozloučit do Varšavjanky, protože jsme se tam během jednoho večera stali štamgasty a vydali se na cestu k domovu. Vedla jak jinak než přes naše hlavní město. Tam jsme udělali menší prohlídku města spojenou s jízdou metrem, kde na nás zase čuměli jak na mimozemšťany. Nevím jestli to bylo těma běžkama nebo co? Do Brna nás potom odvezl žlutý, málem nás nevzali, prý že nemáme lyže ve fusaku, ti řidiči jsou fakt blázni. Důležití jak ředitelé zeměkoule. Pustili nám ale stylově Snowborďáky, tak jsme ji to potom odpustili. Do Brna jsme dorazili v pořádku a včas. Kdyby vás to zajímalo, jakože vím, že vás to stejně nezajímá, tak příští rok jedeme do Jizerských hor.
ujeto
cca 75 kilometrů
překvapení
jsme se dočkali hned ve vlaku, když Mervin vybalil řízky, to tu
ještě nebylo, tímto pozdravuju Áju
v mém
podání pár navigačních a logistických výpadků
Ivo
viděl poprvé v životě hermelín, to byl zážitek, museli
jsme mu ale vysvětlit, že se to na chleba nemaže
Mervin
je chlap z rovin, zjistil že na kopce má alergii
tak
málo piva už jsme dlouho nevypili, za tu cenu nám málem přestalo
chutnat a vážně jsme uvažovali, že příští rok přejdeme na
mlíko
Ivo
šetřil na slivovici jak mohl, skoro bych řekl, že tam dovezl
pulčák a domů vezl plnou sedmičku
Mervin
spal tři dny na dětské karimatce, která mu sahala po pás :))))
lituju toho prodavače až to půjde vracet, se zlou se asi potáže
stal
jsem se nekorunovaným králem Harrachovské diskotéky, místní
šampónky jsem pěkně pocvičil v tanečních kreacích, Ti
čuměli…, já teda chvílema taky
stihli
jsme i jízdu metrem po Praze
bylo
to strašně fajn a vaše chyba, že jste nejeli s náma