1. – 5.8. 2012
Sestava:
- Dave Klopič – Jawa 250 (kývačka)
- Bullmen – Jawa 250 (panelka)
- Mrazík – Honda Shadow VT 600 C (do čtvrtečního rána)
- Bohuš Pícha – Honda Shadow VT 750 C
- Lukin Vymazal – Honda CB 500
- Alonzo – Jawa 250 (panelka)
- Hořák – Jawa 250 (bizon)
- Martin Kozák – Suzuki Strom 650
1.8. středa 71 km
Letos jsme se měli sejít na Nové ulici mezi 16:30 – 17:00. Když jsem se tam chvíli po limitu dotřepal, před Mervinhausem už vzorně stálo několik motorek. Mohl jsem se tak pozdravit s Davem Klopičem, Lukinem Vymazalem, Mrazíkem, Marťasem Kozákem a samozřejmě Ájou. Bohužel nejzkušenější místní kolíci chyběli.
Bullmen se prý přiřítil na arabovi v 16:53 celej od malty a hrozně se podivoval nad tím, že se nejede až v 18:00. S Mervinem to bylo ještě horší. Vzájemná kombinace přechlazených lahvoňů, studených mezí a špatné nastavení klimatizace v office způsobilo, že Mervin údajně vidí jenom na jedno voko a místo steaků do sebe jak stará šlápota sype tak akorát pilule. Abysme nemohli zkontrolovat jeho zdravotní stav, zůstal radši v klidu svojí kanceláře, kde si při svitu obrazovky svého počítače léčil to voko a nervy.
Když konečně Bullmen dotlačil svou berlu před barák a my mohli nastartovat, stejně jsme se daleko nedostali. První závadu jsme registrovali (a bohužel neodstranili) hnedle u sušky.
Pamětiv rad páně Bullmena, jel jsem letos pro změnu na kývačce 250. Ta ale neustála zodpovědnost a po několikerém roztláčení jsme ji s Marťasem odjeli vyměnit za osvědčeného Bizonka. Zbytek gangu mezitím pokračoval po trase Pozořice, Ochoz, Bílovice, Adamov a Šebrov až do Lipůvky, kde se měli sejít s Alonsem a Bohušem Píchou.
S Marťasem jsme si cestu zkrátili přes Husovickej tunel, takže jsme kluky dokonce předjeli. Z Tišnova jsme pokračovali Vysočinou na Dolní Loučky, Žďárec, Strážek, Moravec a Bobrovou až do Radešína, kde jsme se na zahrádce hotelu u rybníka opět sjeli. Slečna vrchní klukům ohřála klobásy a i když pivo za moc nestálo (Plzeň, Kozel), spokojeně jsme to po půlnoci zabalili.
2.8. čtvrtek 280 km
Už v průběhu večera se s námi rozloučil Mrazík. Spěchal prý kamsi do Ostravy kamarádce na svatbu. Slunečným ránem jsme projížděli na Ostrov nad Oslavou, později po státničce na Žďár nad Sázavou. Přes Havlíčkovu Borovou jsme pokračovali dál k severozápadu až do Chotěboře.
Cestou řádil Dave se svým foťákem. Údajně se honil za nejlepším snímkem, ale pravdou spíš bylo, že se na chvostu kolony občas zatoužil nadechnout čerstvého vzduchu a na fotografickou vášeň svoje předjíždění jenom sváděl.
V Habrech u rybníka z Bullmena vylezlo, že si opět (stejně jako každý rok) zapomněl vzít plavky. Toho mohl posléze litovat ve Zbýšově, kde jsme na pláži vyhlásili hodinovou pauzu na oběd a koupel. Takto nám aspoň mohl hlídat motorky.
Kutnou Horu jsme kvůli uzávěře v centru museli objet po státničce na Kolín. Obědvali jsme v motorestu v Malíně. Kvůli nenavštívení uneskem uznávaného města nám Dave připočítal další černou kaňku. Po Mervinově absenci, Bullmenově pozdním odjezdu a kiksu mojí mašiny byla už čtvrtá.
Pokus probojovat se do Kolína jinou cestou jako po státničce skončil naprostým fiaskem i při využití navigace pomocí GPS. Pro pozvednutí nálady nám aspoň Lukin pořídil zmrzlinu coby zápisné do gangu.
Po průjezdu Kolínem, Poděbradami a Nymburkem jsme ze státní sjeli ve Vlkavě. Dál jsme přes Benátky nad Jizerou, Chorušice a Kaninu konečně klesli z roviny nádhernými v pískovci vytesanými serpentinami do kaňonu Pšovky. Proběhla koupel v jednom z jezírek a večeře v hospodě nedaleko hradu Kokořín. Kolem Pšovky jsme projížděli zalesněným údolím s typickými roubenkami až do Dubé.
Natankovali jsme a snažili se spojit s Alonsem, který se od nás z nedostatku benzínu odloučil již dřív. Všichni jsme se sjeli až ve vesnici Ostré po drobné epizodce s kombajnem. V krčmě sice točili Staropramen, kvalitu piva ale vyvažovala ochota paní vrchní a hlavně přístřešek pro případ deště.
3.8. pátek 243 km
Noc by proběhla v naprostém klidu, pokud by si Bullmen nelehl do boudy místnímu psisku. To v podstatě celou noc vyjadřovalo poměrně hlasitě nesouhlas se svým novým sousedem. Aby toho štěstí nebylo po ránu zrovna málo, začalo pršet. Aspoň jsme řešili detektivní záhadu, kdo, že to v noci klepal na okýnko hospody? Kluky čekání po chvíli omrzelo a skrz padající kapky se rozjeli dál. S Martinem jsme je po uschnutí silnice následovali. Velká škoda, že jsme si kvůli dešti museli odříct návštěvu vyhlídky u kostela a i blízké zříceniny Helfenburk.
V Úštěku nás Alonso překvapil svými montážními rukavičkami v bílé barvě, když opravoval prasklé lanko u spojky. Jako téměř všude, i zde jsme se stali senzací dne. Další úsek cesty končící v Děčíně vedl přes Levín, Merboltice a Benešov nad Ploučnicí. Krajina Českého Střehohoří je příjemně zvlněná. Tvoří ji hlavně pastviny a lesy, proto je velká škoda, že se nám nepodařilo navštívit nejvyšší kopec tohoto pohoří.
Do Hřenska jsme projeli po pravé straně kaňonu vytvořeného tokem Labe. Zde jsme zaparkovali a prošli tuto pohraniční obec. Záplava veteše všeho druhu nabízená převážně za eura šikmookými trhovci nás zrovna nenadchla. Úplně to pokazilo celkový dojem z malebné, skalami obklopené vesnice. Řádnou bouřku jsme přečkali na zahrádce jedné restaurace. Po roztrhání mračen jsme pokračovali dál do Německa.
Silnice vedla stále po břehu Labe až do Bad Schandau, kde jsme odbočili vpravo a z úzké silničky na níž projížděla i tramvaj jsme se kochali Českosaským, tomto případě spíš Saskočeským Švýcarskem. Bohužel velká část cesty byla v rekonstrukci, a tak jsme oproti plánům nabrali řádné zpoždění. Přes Hinterhermsdorf jsme dojeli do Sebnitzu, kde jsme přejeli přes hranici zpět do ČR. Velkým otazníkem pro nás byl jeden cyklista, kterého jsme na téže cestě, v tom stejném kopci, minuli třikrát. Asi nadevše miloval kouř z našich dvoutaktů, i když značně vyvalený oči svědčily spíš o něčem jiném.
V Mikulášovicích u továrny Mikovu se Dave spojil s Mervinem a domluvil místo našeho setkání do Bělé pod Bezdězem. Nezbývalo, než se stáhnout z nádherných končin Českého Středohoří, Českosaského Švýcarska a Lužických hor. Přes Krásnou Lípu, (kde jsem žádnou lípu neviděl) a Jiřetín pod Jedlovou jsme zamířili do Nového Boru. Zde jsme na benzínce přečkali bouřku a pak již následovalo shledání s Mervinem na náměstí v Bělé. V Novém Boru nám ještě Dave ukazoval, jak balit holky, když jednu na semaforu málem zastřelil vlastním výfukem.
Mervin naším příjezdem evidentně nebyl moc nadšen, prohodil něco o konci klidu a hlídání nějakých tydýtů v zrcátkách. Pokládali jsme to ale za příznaky oné choroby. Chudák Mervin si kvůli antibiotikům nemohl dát vytouženou Plzeň a proto neustále usrkával kofolu. Jestli na jedno či druhé oko nevidí jsme objektivně posoudit nedokázali. Sklenici si při pití stále zkušeně strkal do správné díry (ústní). Když potom na mašině vyrazil, zase většina z nás ještě nebyla nachystaná. Dohnali jsme ho až za Bakovem nad Jizerou, kde se u sjezdu z dálnice zbavoval strávené kofoly.
Protože jsme domů ještě nechtěli, zvolili jsme další cíl cesty, který krajině dominoval: Ještěd. Najeli jsme na státničku a hurá na sever. Ve Svijanech jsme odbočili na Nechálov a z Podhory jsme pokračovali údolím proti proudu potoka Mohelky. Projeli jsme Českým Dubem a nakonec jsme skončili v Osečné, kde byla překvapivě možnost objednat si ještě teplou večeři.
4.8. sobota 278 km
Ráno nastalo velké dělení. Skupina A (můžeme ji nazývat Bezplavkáči), tj. Mervin s Bullmenem vyrazili po snídani před sámoškou směr Ještěd, skupina B, tzn. zbytek gangu se rozhodl ke koupeli v Hamerském rybníku. Teprve po této kratochvíli jsme následovali Bezplavkáče přes Křižany na nejvyšší vrchol Lužických hor. Při projíždění serpentýn jsme se tak rozvášnili, že Lukin s Mackem a Bohušem přejeli až do Liberce.
Bohužel z rozhledny, která každého z nás stála 60 Kč, (babice byla naprosto neoblomná,) nebylo pro opar příliš vidět. V Liberci proběhlo tankování a oběd. Poté jsme se svěřili Alonsově GPS a rozjeli se konečně k východu. Jeli jsme přes Kunratice, Jablonec, Studnice a Radčice do Vysokého nad Jizerou. Nutno uznat, že toto byl opravdu nádherný úsek cesty, zejména přejezd řeky Kamenice u Návalova. Střídaly se zde hluboké lesy s lukami, odkud byly překrásné výhledy.
Protože na nás Bezplavkáči čekali ve Vrchlabí, sjeli jsme přes Roprachtice k Jizerce a už po státní dorazili za nimi. Kvůli opravdu horkému počasí jsme dali krátkou plavací pauzičku na rybníku. To ovšem skupina A nepobrala a opět se zdekovala. Po osvěžení jsme je s malou zajížďkou přes Černý Důl a Jánské Lázně následovali. Zde Dave zaperlil a ukázal nám v zákazu vjezdu naprosto luxusní zkratku.
V Trutnově jsme se díky SMS dozvěděli, že Bezplavkáči už nekompromisně míří k jihu. Nezbývalo, než je následovat. Další cesta po téměř 50 km dlouhé státničce přes Jaroměř do Hradce Králové celý výlet dost zkazila. Ani průjezd městem se nám zrovna nepovedl. Měli jsme potíž se na semaforech držet v jedné skupině. Nakonec jsme ale Hradec nechali šťastně za sebou a za Chvojencem jsme konečně opustili státničku a vnořili se do lesů kolem řeky Orlice.
Projeli jsme Borohrádkem, Čermnou nad Orlicí, Újezdem a s Mervinem a Bullmenem se střetli na náměstí v Chocni.Odtud už jsme jeli v jedné bandě přes Kosořín do Sloupnice, kde jsme to v hospodě konečně zapíchli. Taky už bylo načase, protože posledních 20 km jsme jeli za tmy.
5.8. neděle 151 km
Po snídani v místní večerce jsme jeli do Litomyšle, odkud už z loňska známou cestou do Poličky. Pak převzal od Mervina vedení Alonso, respektive jeho GPS. Projeli jsme Jedlovou, Trpín, Olešnici, Hodonín, Lomnici a Tišnov. V Hradčanech jsme se stejně jako loni stavili na obědě. Zde jsme taky nejprestižnější akci roku rozpustili.
Závěrem
Letošní léto se nám nejenže podařilo odstranit potíže s termínem odjezdu, který jsme loni jednou pro vždy domluvili na 1. středu v měsíci srpnu, nýbrž jsme i bez větších potíží přejeli za hranice našeho státu. Celkově jsem napočítal 1023 najetých km. Tímto Jawka potvrzuje svoje přednosti (univerzální použití a snadnou opravitelnost), pokud ji její majitel během roku nějak zásadně nezanedbává. I kluci sedlající stroje vyrobené dál jak v Československu se podivovali nad naší nadstandartní cestovní rychlostí.
Velký zájem o nejprestižnější akci roku sice pomalu způsobuje dorovnávání počtu rejží ke značkám domácí provenience, ale my máme ještě v rukávu prezidentský eso v podobě Ladě Žlučníkářa, kterej po ukončení předvolební kampaně hodí existenční starosti za hlavu, zdolá nástrahy dopravního ruchu pořízením ŘP skupiny A a seskládá a zprovozní svou Jawku dočasně garážovanou v krabicích. Po ukončení letošního výjezdu je třeba pochválit zejména nováčky Lukina Vymazala s Bohušem Píchou, kteří se dokázali bez ztráty kytičky a na jedničku orientovat v oblacích modrýho kouře. Pravdou je, že zvýšná účast přináší i jistá rizika. Je proto třeba neustále hlídat nejen výhled ve směru jízdy, ale i dozadu, v případě možné poruchy nebo zaváhání při navigaci. Naštěstí Dave Klopič se již léta spolehlivě osvědčuje i při navádění pomocí SMS.
Opět je třeba zdůraznit nutnost velké trpělivosti při hromadných startech. V tak velkém počtu se nelze na semaforech prodírat kolem aut. Dalším každoročně řešeným problémem je jízda v noci. Proto je třeba včas rozhodnout cíl cesty. Jezdit v absolutní tmě nejenže zvyšuje možnost kolize, ale naopak snižuje nalezení vhodné hospody, kde by měli jak pitelnou značku píva, tak i něco k snědku. Proto by nebylo od věci mít s sebou jedno trvanlivější jídlo, které by stačilo v případě nouze. Navíc restaurace s kuchařem bývají většinou v blízkosti nebo přímo ve velkých městech, kde hrozí i střety s příslušníky.
Dalším negativním jevem, který se s přibýváním křížků a mizením vlasů u členů našeho gangu nedaří odstranit je nedostatečná tolerance. Je to zřetelné zejména při rozjezdech, odskocích ke stromku, návštěvách význačných míst, tankování nebo koupání. Zrovna tak je třeba domluvit postup při opožděném startu z domova některého účastníka akce, ať už je to z jakéhokoliv důvodu. Tento jedinec se sám musí snažit připojit ke skupině, není možné, aby většina, která už je řadu dní na cestě se musela kvůli někomu zbytečně vracet, pokud tomu není nevyhnutelně třeba. Je samozřejmě možno domluvit zmírnění tempa nebo drobnou zajížďku, ale návrat o desítky km je nejen nesmyslem, ale i neekonomický. Přes vesnice bysme měli jezdit max. rychlostí 50 km/h.
Bohužel letos zcela selhala spolupráce aktivních motorkářů se záložním týmem zůstávajícím doma (dále jen ZT). Kluci nejen, že neměli nabalený plavky, ještě navíc si neodpustili spoustu nevraživých keců na téma koupání. S tímto přístupem ZT nelze očekávat návrat hlav rodin odpočatých a v lepším psychickém stavu než před startem, jak tomu bylo doposud!
I přes některé nedostatky lze ale zhodnotit letošní akci za povedenou. Dokládá to nebývale vysoký počet účastníků (8). Doufejme, že na příští rok vydrží stoupající tendence v týmu a ty Košice, jak se Bullmen kasal, opravdu zdoláme.