Albánie 2007 „v zemi škipetarů“ část 2.

Macek , (5. 9. 2007 – 8. 9. 2007)

Středa 5.9., den pátý

Do chladného rána se z vyhřátých spacáků nechce, ale není zbytí. Rychlá snídaně, zabalit a pokračujeme po státničce č. 106 do Kočevje, kde zastavujeme u rybníka. Zvažujeme, zda se vykoupat. Sluníčko docela hřeje, ale padne rozhodnutí pokračovat dál.
Projíždíme Livold, Mozelj, Knežja lipa, odbočujeme na Čepuje po docela drsné silnici dál k hranici s Chorvatskem. Potkáváme šílenou dopravní značku – „Konec asfalta“, u které je také práce na silnici a slepá ulice. Vracet se nebudeme, nějak to prokrosíme!
Ve vesničce Predgrad makají chlápci na silnici, ale bez komplikací tudy projíždíme. Pod koly se po chvíli znovu objevuje slušný asfalt. Zastavujeme na kopci s parádním výhledem na hraniční řeku Kolpa. Ještě pár kiláků a stavíme v městečku Vinica, nakoupíme proviant a pod stříškou čekáme až odejde bouřkový mrak, který nás dohonil. O kus dál tankujeme a projíždíme hraniční přechod v Pribanjci do Chorvatska. Nevalné silničky místního významu nás přivádí do Vesnice Generalski Stol, kde nás znovu přepadá prudký déšť. Zajíždíme proto do průjezdu zavřeného motorestu, kde využíváme svého „uvěznění“ k přípravě oběda a údržbě mašin. Po hodince a půl se fronta mraků posouvá a vyrážíme…

Za dědinou do toho vletíme znova, ale jsme tvrdí a pokračujeme do Belaviči. Mapa je hrubá a skutečnosti zrovna moc neodpovídá a tak se trochu zamotáme ve spleti různých silniček. Po štěrkové cestě přijíždíme do neznámé osady, kde tak nějak končí cesta.
V zarostlých zahradách stojí prastaré, mechem obrostlé, roubené domečky z klád – mnohé jsou zjevně opuštěné. Je to kouzelné místo se svoji zvláštní atmosférou zdejšího venkova.
 Po otočení strojů znova začíná pršet. Zastavujeme u jednoho z domů, kde pod střechou pergoly sedí holohlavý chlap jako hora. Jeho dvě děti si nás zvědavě prohlíží.
Srdečně nás zve pod střechu a nabízí domácí rakiji. Komunikujeme rukama nohama o Jawách a traktorech Zetor – vedle cesty mu totiž stojí stařičký Zetor Krystal 120 11. Náš hostitel je hovorný, prý byl za války nasazený v Bosně, předvedl to gestem které naznačuje střílení ze samopalu, a v očích se mu značilo, jak rád na to vzpomíná…

Jen čert ví, kolik životů měl ten drsný chlap na svědomí… Při návratu se Citrón málem zaryl se strojem do meze, ale manévr zkušeně zvládl. Vracíme se do Bariloviče, přejíždíme po mostě řeku Koranu, která teče ze slavných Plitvických jezer, kde se natáčel Vinnetou. Déšť se zklidnil a my uháníme na Chorvatsko-bosenskou hranici. V jednom místě z protisměru na Citróna s troubením „zaútočilo“ auto. Nějaký magor nás chtěl vytlačit ze silnice, útok byl evidentně úmyslný.
Citrón končí ve škarpě, naštěstí se nic nestalo. Dugi Dol, Krnjak, Kolarić, Kupljensko, Miholjsko áááž na přechod Maljevac. V pohodě projedeme a zastavujeme v příhraničním městě Velika Kladuša. Citrón odchází hledat směnárnu a Macek hlídá stroje. Oficiální měna v Bosně je konvertibilní marka, ale platit € není prý žádný problém.

Na náměstí stojí velká mešita, z oblečení žen je znát, že tu moc křesťanů nenajdeš. SMS od Kuřete oznamuje, že už nám dýchá na paty, a už zítra bychom se měli sejít. Je pozdní odpoledne a my konečně vyrážíme dál. Projíždíme městečka Barake, Mala Kladuša, Vejinac, Šabiči, Pečigrad, Krakača a za Skokovi nabíráme u pramene pitnou vodu. Tma nás zastihla v Čoraliči.
U silnice stojí prázdný, rozestavěný dvoupatrový dům. Domlouváme se, že v něm přespíme, ráno počkáme na Kuřete a společně vyrazíme na další cestu. V tuto chvíli ještě netušíme, že v tomto domě nedobrovolně strávíme dva a půl dne našeho času, který vyvažujeme zlatem…
Stavíme mašiny u restaurace a osvěžujeme se nápojem. V domě, který jsme si vybrali na nocleh, je pusto ale hlavně čisto. Jeden každý z nás zkonfiskuje jednu místnost na spaní.
Mraky na obloze nevěstí nic dobrého, fouká chladný vítr. Usínáme téměř okamžitě po dopnutí zipu u spacáku.

Čtvrtek 6.9., den šestý

 Brzy ráno, těsně před svítáním, Macka probouzí podivné prasknutí a pak…
Ticho prořízne zvuk, který zprvu připomíná mečení kozla, mrouskání koček a až po chvíli Mackovi dochází, co to je. Někde blízko musí stát mešita, na mešitě chlap (meluzín), a ten do kraje svým trénovaným hlasem „odzpívává“ pravověrným sůru z koránu. Je to fakt mazec, zní to dokonale! Trvá to pár minut a je zase ticho. Je pořád ještě tma a další zvuk – pro motorkáře nepříjemný, dopadá na ušní bubínky – pleskání dešťových kapek o zem… „Fuj!!“
Venku je zataženo, barákem protahuje ledový vítr a ze spacáků se nám nechce. Macek vytahuje mobil a sluchátka. Podaří se mu naladit pár místních radiostanic. Místní popík je nasáklý balkánem a orientem, při mluveném slovu se pořád ohání Aláhem… Kuře dostává pomocí SMS naše GPS souřadnice a před polednem je konečně naše expediční jednotka v plné síle. Venku však hustě a vytrvale prší, my nervózně chodíme po verandě – jako šelmy v kleci. Od našeho bejváku je naštěstí ve vzdálenosti 150 metrů obchůdek a také benzínka se slušným WC. Když jsme se tam poprvé objevili, tak na nás koukali jako na ufony. Hodili jsme řeč, vysvětlili jim naši situaci, a příště už jsme se zdravili jako staří přátelé. Počasí se nemění, kupujeme proto silnou baterii místního piva ve dvoulitrových PETkách. Pije se sladké pivo z ešusu a plecháčků a čas se pomalu vleče…  

Je večer a nám je jasné, že dnešek je s prominutím v prdeli a před námi jsou tisíce kilometrů, které ještě musíme namotat na tachometrech. Jdeme spát. Usínáme s vírou, že se obloha v noci protrhá a my budeme moci ráno vyrazit.  

Pátek 7.9., den sedmý  

Meluzín je přesnej jak Švýcary – dnes je sice jiná sůra, ale fortelné melodické parádičky se podobají ránu předchozímu. Dešťový blues pokračuje, ani nevylézáme ze spacáků a nálada je pod bodem mrazu. Čas plyne jen pomalu, šťouráme se v motorkách a snažíme se všemožně zabavit.Doufáme, že se neobjeví majitel domu a nevyhodí nás na déšť.
Naproti nás je obydlený dům, z jeho okna nás stále pozoruje dalekohledem, asi desetiletý kluk. Máváme mu a posuňkem ho zveme na pivo, pak přichází jeho matka, dává mu lepanec na ucho a už se neobjeví. Citrón jej pokřtil na Tučňáka – pro jeho tělesné proporce.  Ležíme ve spacáku a jen tak relaxujeme. Večer vyrážíme s „kyšobránem“ (deštníkem, kterým Macek zkonfiskoval na parkovišti ve Velike Kladuši) na obhlídku města. Nic zajímavého jsme však neobjevili. Jdeme brzy spát a urputně doufáme, že se počasí zlepší.

 Sobota 8.9., den osmý

Po nezbytné ranní sůře, snídani, déšť pozvolna slábne a obloha se pomalu protrhává. Zavládne předvýjezdová horečka znásobená dlouhým absťákem, Všichni tři už chceme sedět v sedle a poznávat nová místa Bosny a Hercegoviny. A je to tady!!!

Po nekonečných dvou a půl dnech čekání startujeme mašiny, jdeme se rozloučit s přáteli v obchodě a pokyneme na pozdrav mávajícímu Tučňákovi do okna. V oblaku modrého kouře se kolona se dává do pohybu. Jedeme po červené státničce přes Ostrožac, kolem nás samé skály, ve kterých jsou vidět velké pukliny a jeskyně. Pro jeskyňáře jistě učiněný ráj! Macek jednoho jeskyňáře zná, a dobře ví, že by si cvrkl do textilu, kdyby to tady viděl… Zastavujeme u ohořelého domu s rozstřílenou fasádou hned vedle cedulí, které lemují silnici. Tabulky mají červenou barvu, je na nich obrázek s lebkou a hnáty, který vídáme na pirátských vlajkách. Nápis na cedulce budí patřičný respekt – „PAZI, MÍNE!“ (pozor, minové pole). Svoji tělesnou potřebu tedy raději vykonáme před cedulí – co kdyby…

Houbaři a nimrodi to patrně v tomto kraji nemají moc lehké – možná chodí s detektory kovu, kdo ví… Když projíždíme Město Bosanska Krupa, tak míjíme obchůdek s ojetými motocykly. U něj stojí dva chlápci, a vehementně nás zdraví. Zdravíme je tedy také, a pokračujeme dál, kolem stařičkých kamenných domů beze střech. Za městem odbočujeme z červené státničky na žlutou.
Předjíždí nás staré auto, a blikáním a troubením se nás snaží na něco upozornit. Vůz zastavuje u krajnice a vylézají z něj ti samí chlápci, co byli u prodejny motorek – jeden z nich vypadá jako Ind. Zastavujeme a oni nám s úsměvem podávají ruce, v údivu obchází naše mašiny. Jsou to totiž místní motorkáři, ukazují nám členskou kartičku místního motorkářského klanu s obrázkem zubaté obludy. Komunikujeme rukama nohama – je to tak snadné se domluvit, když chcete…. Jeden z nich měl za mlada také Jawu, a zjevně má k této značce sympatie. Ukazuje na Citrónův stroj, nadšením koulí očima, a říká: „TOTO je stroj pravij“! Nechápou, kde jsme vzali odvahu se vypravit na takových motorkách na tak dalekou cestu a navíc do takových nebezpečných končin jako je Albánie. Loučíme se se sympatickými příznivci jedné stopy a uháníme dál syrovou drsnou krajinou.
U jedné maličké vesničky stojí billboard, kde je namalovaný vodopád. Bez zaváhání tam odbočujeme. Stavíme mašiny vedle cesty a po neuměle vyrobených schůdkách sestupujeme k několik metrů široké říčce, kde plavou pstruzi jako ruka. Sílící hluk nám napovídá, že vodopád se blíží.

Je to nádhera stejně jako ve Slovinsku. Kravál tříštící se vody rve ušní bubínky, mlžný opar z mikrokapiček se táhne ůdolím nad hladinou říčky. Trošku si prohlédneme okolí a fofr k motorkám, než nám je nějaký místní šikula očeše! Macek po cestě vzhůru fotí makrosnímky krásného exempláře mnohonožky a pak ji dává do trávy, aby ji někdo nezašlápl. Stoupáme dál, vzhůru do hor.

U domků roztroušených kolem silničky hoří na dvorech ohně, u nich ženy v měděných kotlících vaří jídlo, zahlédli jsme také několik domácích destilačních přístrojů – jen tak postavených uprostřed dvora. U nás je mají také, avšak pečlivě schované a zamaskované – jiný kraj, jiný mrav…
Rychle proletíme vesnicemi Gudavac, Jasenica, Nenakovav, Majkič Japra-Gornja a v Lušci Palanka odbočujeme směr Kočarnica. Cesta tam se klikatí do prudkého kopce hustým lesem. Za osadou se silnice zužuje a my přijíždíme k velkému hotelu.  Necháváme motorky na cestě a vyrážíme na jeho prohlídku. Všude kolem něj hromady sutin, vybouraná futra dveří i celá okna, Ve zdech jsou pruhy děr od kulek, ze stropů všude kape voda, vytrhané kabely ze zdí. Scéna jako z hororu! Po rozbitých schodech z krásného bílého mramoru stoupáme nahoru a prohlížíme i horní patra. V některých pokojích je zřejmé, že zde občas někdo spává. Nasvědčují tomu pelechy ze starých hadrů a sena, pohozené láhve od piva a nedopalky cigaret. Jsme obezřetní a s rukama na nožích připravení i na to, kdyby nám někdo zpoza rohu skočil po krku. Kuře prohlašuje, že je to ideální místo na hraní paintbalu – má to tu pro ten účel jedinečné kouzlo i atmosféru… Mrtvolné ticho, které ruší jen ozvěna všudypřítomné kapající vody. Citrón chce pokračovat po cestě, která je značená jako tenká bílá. Macek je proti, jelikož dobře ví, co obnáší takové značení na mapě v měřítku 1: 4 500 000.

O kousek výš odbočujeme po lesní pěšince k obřímu památníku z betonu. Macek objíždí betonový plácek, aby otočil mašinu, a na naplaveném blatíčku neudrží stroj a ukázkově sebou pleskne na zem. Přijíždíme k rozpadlému domu bez střechy, vedle něj stojí velká dřevěná pergola s ohništěm. Citrón rozdělává oheň a připravujeme si jídlo. O kousek níž po pěšině je na lesní mýtince jezírko, které napájí silný pramen chutné vody, kde plníme prázdné láhve. Jsme ve výšce přes 1000 m.n.m.

Okolní lesy jsou smíšené, tvoří je gigantické stromy obrostlé mechem. Všude kolem nás kape vysrážená vlhkost a ve vzduchu je silně cítit plíseň a houby. Působivé je okolní ticho – žádná civilizace, šum města – prostě nic, jen absolutní ticho podbarvené tichým ťukáním kapek o vrstvu listí pod stromy. Vzniká pře o to, kudy pojedeme dál, a paličák Citrón si vynucuje pokračovat dál po tenké bílé. Po necelém kilometru jízdy po nezpevněné lesní cestě se terén zhoršuje natolik, že není možné pokračovat. I Citrónova tvrdohlavost kupodivu kapituluje a vracíme se tedy zpět, na žlutou do Lusci Palanka.

Ve městě Sanski Most se nám nedaří najít žlutou, směr Banja Luka. Na jedné ze zahrad u domu probíhá párty a tak voláme na chlapíka v uniformě, aby nám ukázal cestu na mapě. Je to voják, v mapě se evidentně vyzná a my konečně můžeme zahnout na tu správnou odbočku.
Objíždíme obrovskou kaluž vody, po písčité cestě se prodíráme vesničkami Sasina, Stratinska, Bronzani Mejdan do Bystrice. Tam se dostáváme znovu na slušný asfalt. Jsou to osady s roztroušenými domky po kopcích. Kolem každého stavení je děsný nepořádek – vraky starých aut a zemědělské techniky. Na loukách a pastvinách se pasou tučné kozy, krávy a ovce.
Ve vesničce Bystrica se najednou na cedulích objevují nápisy v azbuce. Zastavuje u nás traktorista v čepici podobné naší zmijovce a snaží se komunikovat. Vjíždíme do Banja Luky a hledáme obchůdek s potravinami. Mackovu mašinu málem převálcoval autem couvající nepozorný řidič – zastavilo jej až Citrónovo zařvání.

Potřebujeme vyměnit peníze, protože ne všude berou €. Citrón zůstává u motorek, Kuře s Mackem vyráží do města. Procházíme hlavní ulicí. Macek doběhne drobounkou slečnu, která jde před nimi, ptá se kde je směnárna. Slečna spatříc Macka, se hrozně lekne a utíká pryč.
Macek se z otazníkem v očích podívá na Kuřete: „To vypadám tak hrozně?“ „Vole, vždyť v těch černých hadrech a s šátkem na hlavě vypadáš jako černokněžník“, říká Kuře a směje se. Stejná reakce lidí je i na náměstí, skoro každý se za námi ohlédne, neví, co jsme zač a kam nás podle oblečení zařadit. Macek přistupuje k policajtovi, který na něj vyděšeně hledí, o krok couvne a ruka mu bezděčně sklouzává ke zbrani na opasku. „Kámo, kde je tady směnárna, veksl many – rozumíš?!“
Až vlídný tón v Mackově hlase jej uklidní. Říká, že už je na směnu peněz pozdě, banky mají zavřeno. Vracíme se oklikou k motorkám. U kostela vyhrává parádní dechovka. Hudebně nadaného Macka toto zajímá a proto jde rovnou ke kapele. Jsou to mladí kluci tmavší pleti, snad talijáni, hudební nástroje jsou potlučené a jistě už hodně pamatují. Jejich hraní se nedá popsat, to se musí slyšet! Našim uším ty noty zněly cizokrajně a byla v nich taková nedokonalost, ale co klukům scházelo na nadání to dohnali svými pohybovými kreacemi. Macek je požádá o zahrání nějakého válu. Kluci jsou šťastní, že se to někomu líbí, mrknou na sebe, chvilku se hádají, co předvedou, a už to sype! Něco takového se jen tak neslyší, takže Macek neváhá a natáčí foťákem kus jejich produkce na video. Muzikanti motivováni okem kamery předvádí to nejlepší co v sobě mají!

Macek poděkuje, posunkem a grimasou naznačí, jako že super a odchází. Kapela je trošku zklamaná, jistě čekali za svůj výkon nějaký bakšiš. Najednou nás obkličuje horda cikánských holek a začíná tanec!! „Many, plís, many…“, křičí jedna přes druhou, nastavují prosebně ruku a smutně hledí…

Kuře vytahuje foťák a jakmile holky zmerčily, že se bude fotit, naskákají Mackovi do náruče, chytnou jej za ruce a kření se do objektivu. Muzikanti opodál se jen smějí pod fousy. Barvu pleti mají holky stejnou jako muzikanti – kdo ví, zda to není jejich pomsta…
Macek s Kuřetem odchází, ale děvčata se bakšiše od cizinců nehodlají jen tak vzdát. Stále je drží za ruce a prosí a prosí…


Macek jim česky říká, že je jich moc a že tolik peněz nemají. Kočky, jedna po druhé, svůj boj vzdávají – tedy až na jednu! Ta je tvrdá jako skála, její smutné oči hledí a je zcela neodbytná. Asi po půl kilometru Macek zastavuje a říká holce: „Děvče, máš výdrž, ty to jednou někam dotáhneš“, a podává jí 1 €. Dívka zavýskne, sevře tvrdě vybojovaný peníz a peláší za ostatními zpět ke kostelu. Za městem tankujeme a vzhledem k pozdní hodině začínáme hledat nocleh. Mraky na obloze se zase podezřele honí a budeme jistě potřebovat střechu nad hlavou. Těsně před zavíračkou stavíme u čerpačky nabrat „obrok“ pro naše koně. Pumpař už zavíral, proto je nevrlý, ale kšeft si ujít nenechá. Vytočí ho, když Macek natankuje a vytáhne na něj kreditku.
Musí nahodit už vypnutý terminál a neobejde se to bez šťavnatých bosenských nadávek. V Jagare odbočíme z červené na žlutou, která se klikatí vzhůru do hor. Začíná drobně pršet a ochlazuje se. Projíždíme osady Memiči, Šahinoviči, Šopaloviči, Kostiči, zastavujeme až v Kněžovo. U silnice stojí malá hospůdka s prostornou předzahrádkou. Už je zavřeno a tak Macek obchází dům a hledá někoho z domu. Na dvorku je v jakési kůlně světlo – hurá!
Po zaťukání otevírá asi šedesátiletý chlápek. Je mohutné postavy, má zamračenou tvář a jeho chladné oči, s obočím Brežněva, si tvrdě Macka měří od hlavy k patě. Macek mu podává ruku, představí se, řekne odkud je a poté jej svým „esperantem“ žádá, zda by mohl se svými kamarády přespat pod střechou zahrádky před hospůdkou.

Chlap se netváří tak ani tak a říká, že za námi za chvilku přijde. „Jistě přijde, ale s brokovnicí“, říká si v duchu Macek a jde k mašině. V hospodě se rozžíná světlo a chlápek otevírá dveře. Je zřejmé, že místní lidé z hor cizím lidem moc nedůvěřují. Po chvíli se však dohodneme, rozděláváme si spaní na asfaltové podlaze. Stále prší jsme rádi, že to takto dopadlo. Citrón vytahuje víno koupené ve Vinici, které popíjíme z ešusů. Kolem nás ve tmě stále krouží divoká liška, jejíž oči ve světle svítí jako drahokamy. Jistě budou kolem i psi a tak dáváme veškeré jídlo z dosahu jejich tesáků. Citrón se v noci málem přerazí o závitový svorník M16, který rafinovaně čouhá několik centimetrů z trámu na podlaze. Macek nad ránem zajídá chlebem křeče v žaludku, jelikož neprozřetelně pil večerní víno nalačno.

Pokračování příště…