Wałbrzych 2024… (30. 8. – 1. 9. 2024)
Odkazy:
Galerie
Komentář Hořák
Sestava:
Mervin a Honzík – Jawa 250 (panelka)
Bullmen a Dominik – Jawa 250 (panelka)
Hořák – ČZ 350 – 472 a Pav 41
1. den 96 km
Sraz u Mervina byl na 16:00, ale kvůli nenabité baterce Mervinovy panelky jsme vyráželi až v 16:45. Ještě v Jiříkovicích na křižovatce Na Návsi jsme se míjeli s partou asi 8 kluků, všichni sedlali Jawky nebo ČZ. Bohužel jeli v protisměru někam na Mohylu Míru. Tradiční cestou přes Pozořice jsme se vnořili do lesů Moravského krasu. Trasa vedla na Ochoz, Březinu, Jedovnice, Ostrov u Macochy až do Sloupu, kde si Mervin musel dotáhnout pytel s nákladem, protože už ve Křtinách mu z pod gumicuku vyklouzla PETka vody a samozřejmě praskla. Evidentně se snažila zbavit se Bullmena jedoucího v závěsu. Ten byl ale nečekaně ve střehu, takže pro tentokrát to bylo beze ztrát.
Dál jsme pokračovali přes Ludíkov na Žďárnou, Suchý, Benešov a Kořenec. Ještě z kopečka dolů to Bullmenova Jawka s dvojnásobnou zátěží zmákla, ale u potoka Bělá na začátku stoupání najednou střelila do výfuku a zastavila se. Bullmen správně diagnostikoval poruchu jako suchý filc zapalování. Po namazání filcu vačky se černá panelka sice rozjela, ale zase jenom ke křižovatce Šebetov-Pohora. Teprve po seřízení odtrhu se motorka opět pohnula. Sjeli jsme z kopců Drahanské vrchoviny do Boskovické brázdy. Projeli jsme obcemi Šebetov, Světlá, Cetkovice, Uhřice, Jevíčko a na kopci u Chornice Bullmenův stroj opět vyhlásil štrajk. Bullmen si stěžoval, že se mu ze světlometu ozývá hroznej hluk. Bullmen závadu odstranil rozpojením lanka tachometru. Vzhledem k tomu, že mu tachometr už od posledního dne návratu z Dukly nefunguje, šlo o vcelku bezpečnou operaci. Hluk ustal, mohli jsme pokračovat až do Městečka Trnávky, kde jsme se rozhodli přenocovat.
Bohužel v hospodě na návsi už nevařili, tak jsme počkali, až mně spadne motorka a přesunuli jsme se na fotbalový stadión do Moravské Třebové. Zde jsme se dočkali aspoň utopenců, hermelínů, klobásy a na zapití kozlíka nebo plzeňskýho. Navíc nás po zavíračce nechali v areálu přespat. Obsadili jsme budku pro muzikanty a o další program bylo vystaráno.
2. den 297 km
Ráno si Mervin v přístřešku, kde jsme strávili noc, ještě dobil telefon a mohli jsme vyjet. Sluníčko svítilo a vypadalo to na pěkný den. Vyjeli jsme přes Staré Město, Tatenice, Cotkytle na Štíty. Sjezdem z kopců Zábřežské vrchoviny se zatáhlo a začal vát pěkně studenej vítr. Přes Březnou a Červenou Vodu jsme se dostali do Králíků. Ujetých dnešních 50 km jsme oslavili natankováním a snídaní před supermarketem.
Přes hraniční přechod Dolní Lipka jsme přejeli do Polska. Jeli jsme po silnici 33 přes Miedzylesie a Bystricu Klodzkou. Klodzko jsme objezdem minuli. Cesta nám odsýpala, ale byla to nuda. Proto nám Mervin naplánoval změnu. V obci Szalejów Górny jsme odbočili na Kamienec a to jsme si teda dali. Snad ani jízda oraniskem by nás víc neprotřepala. Taky naše cestovní rychlost znatelně klesla. Takovou sbírku záplat místo asfaltu jsme nezapsali ani při průjezdu „silnicí sta zatáček“. Nejoblíbenější rychlost byla 1 a 2. Ještě před Scinawskou Dolnou jsme naštěstí najeli na silnici standardní hrbolatosti a mohli normálně pokračovat. Po polské straně jsme kopírovali státní hranici přes obce Nowa Ruda, Gluszyca, Jedlina Zdroj a po obchvatu jsme ze severovýchodu částečně přes průmyslovou zónu objeli Walbrzych.
Najednou někde na čtyřproudovce mezi sklady a halami Mervin zastavil a šmudlo hledej. Silnice stála ve dvou místech na mostech. Pod jedním byla elektrifikovaná dvojkolejná trať za chvíli se rozšiřující v nádraží, pod tím druhým byly místy poznat ještě pražce, ale koleje vlečky vedoucí kamsi do závodu už byly dávno pryč. Igelitka zůstala prázdná. Můžeme být rádi, že jsme si místo zlatých cihel neodnesli na podrážkách bot něco mazlavějšího a voňavějšího jak zlatej prach a infekci po kousnutí potkyšem. Pod mostem drážky totiž bylo domoviště místních asociálů a jejich nepotřebnýho vybavení. Naštěstí domácí byli zrovna někde na potulkách. Podle Mervina promluvil někdo z pamětníků a „vzpomněl si“, že u nádraží Walbrzych Szczawienko poblíž kilometrovníku 65,1 byl na sklonku války ukryt vlak se zlatým pokladem z Breslau. Původní sondy dokonce naznačovaly, že by v dané lokalitě něco pravidelných tvarů mohlo být, pak ale vědci prozkoumali místo důkladně a všechno samozřejmě popřeli. Pochopitelně jsme jim nevěřili a zvídavost a možnost si přivydělat nás sem dohnaly taky. Místy je sice navážka, ale jinak je úvoz s možným výskytem „zlatého vlaku“ pěkně vyhlouben ve skále. Pokud byste někdo měli zájem se o tom na vlastní oči přesvědčit, dlouho neváhejte, protože vrstva bordelu černé skládky odpadků neustále roste.
Bohatší o zážitky jsme se alespoň rozhodli napravit míru dnešních estetických zážitků prohlídkou nedalekého zámku Ksiaž. Po zjištění, že jde o placenou prohlídku, jsme se rozhodli radši investovat do hodnotnějších míst a znechuceně jsme se otočili ke zpáteční cestě. Nyní nás čekalo další návštěvyhodný místo: podziemne miasto Osówka.
Zpáteční cestu jsme až na průjezd vesnicí Olszyniec vykonali po stejné trase. Vyhnuli jsme se tak Jedlině Zdróji. V Gluszyci jsme odbočili na Sierpnicu a pak přes kopec podle ukazatelů na parkoviště pro návštěvníky. Po zaplacení vstupného (jen ve zlotých nebo kartou) jsme se přesunuli přes toalety (kdyby nás tam čekaly fakt šokující zážitky) tmavým jehličnatým lesem ke vstupu do podzemí. Na prostranství před šachtou nás kromě několika přístřešků, Einbunkermannu, nerudnýho dědka a vraku nákladního Studebakeru čekala informační cedule, kde jsme se snažili dovzdělat.
V roce 1943, když německou třetí říši začaly bombardovat ve dne americké a v noci britské letecké svazy, bylo rozhodnuto přesunout veškerý důležitý průmysl mimo dolet bombardérů nebo pod zem. Sowie góry neležely v té době v Polsku, ale na území bývalého Pruska, kam to bylo z Velké Británie a později z Itálie docela daleko a hlavně zde bydleli proněmecky smýšlející obyvatelé. Pohoří je protkáno labyrintem štol, které tam pod vedením Todtovy pracovní organizace hloubily tisíce vězňů. Celý projekt se jmenoval komplex Riese. Bohužel na konci války se veškerá dokumentace ztratila, takže dnes se můžeme pouze domnívat, za jakým účelem zde byla podzemní města budována. Spekuluje se dokonce o výrobě Hitlerových tajných zbraní, které měly zvrátit průběh války nebo snad o atomové bombě.
S úderem 15. hodiny jsme od nerudnýho dědka vyfasovali síťku na hlavu a stavební plembák. Pak nás nahnali do podzemí. Nerudnej dědouch naštěstí zůstal venku a nás provázela docela rudná Polka. Asi, aby nám dokázala, že nás o vstupný neobrali žádní amatéři, celou dobu pusu nezavřela. Po třech pivech bych se s ní i domluvil.
Zpočátku jsme se my normálně rostlí museli docela sklánět a na přílby přibyly další šrámy, postupně se prostor rozšířil do šířky i výšky. Čekalo nás několik působivých promítání o vzniku 2. světové války i informace vztahující se přímo k této lokalitě. Postupně jsme korzovali podzemím. Po hodině nás už jiným východem vypustili ven. Komu by to nestačilo, po předchozí domluvě je možné prozkoumat celé podzemí, které zahrnuje i plavbu loďkou. Celé pohoří je poseto zbytky budov a různých zařízení, proto jsme se ještě snažili dostat k dalšímu vstupu do podzemí blíž Walimi, bohužel byla cesta rozkopaná a uzavřená. Otočili jsme stroje a přes Bártnicu, Nowou Rudu a Tlumaczów přejeli do Broumova. Zde jsem trestuhodně minul Olivětínský pivovar a tak jsme si museli dát oběd v baru Alka a zapít ho gambrihnusem.
Další cesta byla stejná jako před dvěma měsíci a to na Polici nad Metují, Hronov, Náchod a Nové Město nad Metují. Protože jsme v ČR, z Hronova i z Náchoda jsme museli kvůli rozkopané silnici jet jakýmasi pofiderníma objížďkama. Průjezd přes historické náměstí v Novém Městě byl již za šera, což rozhodlo o místu noclehu. Přes Slavoňov a Rokoli jsme se konečně dokodrcali do Nového Hrádku. Na návsi jsme obsadili jedinou zdejší hospodu, kterou jsme taky zavírali. Honza s Dominikem mezitím našli vhodný příbytek na hřišti mateřské školky.
3. den 237 km
V noci sice nepršelo, ale někdo nám v přístřešku nechutně chrápal. Nedosahovalo to sice bravury Náčelníka, ale jen o kousek. Po snídani na návsi jsme ještě navštívili Frymburk – zříceninu, jenž dala celé obci jméno. Bohužel nebyla přístupná. Další zastávkou bylo návrší Skutina (738 m.n.m.), kam jsme se dostali přes Rzy a Sněžné. Cestou jsme bohužel minuli pěknou rozhlednu na vrchu Šibeník. Na Skutině jsme stejně museli třičtvrtě hodiny počkat na průvodce, který svůj volný čas krátil rozmetáváním kamení sekacím traktůrkem po okolí. Aspoň jsme si mohli zvenčí prohlídnout jediné dva pěchotní sruby (N-48 U stodol a N-49 Pod lesem), které se do obsazení Sudet německou armádou z celé dělostřelecké tvrze podařilo vybetonovat. V 10 hodin si ale správce nasadil čepici, zatímco jeho paní převzala službu za volantem traktůrku, a prošel s námi pevnost křížem krážem. Zasvěcenějšího experta bysme těžko hledali. Dokonce jsme dostali možnost si vystřelit z pevnostního protitankového kanónu ráže 40 mm, ale probudili se v nás lakotní hanáci a bylo nám líto třech stovek. Pan průvodce se netajil svým politickým přesvědčením, a pokud by v Orlických horách byla shodou náhod naše vláda, zastříleli bysme si i zadarmo. Jen do podzemí pevnosti jsme šli samostatně, přece jenom těch schodů bylo celkem dost. Když pan průvodce poznal, že ani Bullmena nezlomí na brigádu na vyklízení skály z vylámané štoly spojující oba sruby mezi sebou, teprve pak nás nechal odjet. Vzpomenu-li si na výklad znuděné slečny na pevnosti Dobrošov a tohoto našeho vrstevníka na Skutině, je to nebe a dudy.
Naše další jízda pokračovala přes Sedloňov a Deštné v Orlických horách. Vystoupáním na hlavní hřeben k Masarykově chatě jsme se dostali do mraku, který nás schovával až do Bartošovic. V Orlických horách jsme měli krátkou zastávku díky Mervinově upadenému čepu z vypínače spojky. Další zastávku jsme si zvolili v Neratově, kde jsme navštívili pivovar a otestovali místní pivo. Chuť dobrá, ceny značné. Pak už jsme se snažili mít Orlické hory co nejdříve za sebou. Opět jsme zastavovali v Jablonném nad Orlicí, kde se s námi podělil místní železničář o svoje zážitky s Jawou 650. Bohužel má svůj stroj skoro celý rok zavřený v garáži, tak těch zkušeností nebylo mnoho. Hlavně si stěžoval na nesehnatelné náhradní díly. Není nad rezervní stroj na náhradní díly, že Bullmene?
Přes Výprachtice a Nepomuky jsme přejeli do Lanškrouna, přes Rychnov na Moravě a Staré Město do Moravské Třebové. Nakonec nás hlad zahnal do Městečka Trnávky. Protože bylo stále pěkné počasí a zpáteční cesta stejnou trasou by byla nuda, přesvědčili jsme Mervina abychom to tentokrát vzali přes Úsobrno. Červená panelka se ale s tímto rozhodnutím odmítla ztotožnit a nedaleko Chornice najednou zastavila. Problémem byl nefunkční kohout při poloze na rezervu. Podojili jsme nádrž ČZ 472 o trochu benzínu a už bez potíží dojeli na pumpu v Jevíčku. Cesta přes Úsobrno a následné stoupání lesem mělo i své úskalí v podobě zavřené silnice do Horního Štěpánova. Nezbývalo nám, než jet na Nové Sady, Brodek u Konice, Suchdol, Ptení a Plumlov až do Prostějova, odkud už jsme jeli po staré silnici podél dálnice na Brno. Tímto jsme nakonec rozveselili i Mervina, protože si splnil svou úchylku jet pokaždé přes Vyškov. Do Jiříkovic už jsme dojeli za šera.
Kdo čekal, že naše stroje před měsícem prověřené Dukelským průsmykem pojedou v započatém režimu bez poruchy i tento poslední letošní výjezd, musel být nutně zklamán. Opět se ukázalo, že Jawky umí jak příjemně překvapit, tak značně potrápit. Svoje by o tom mohli tentokrát vykládat Mervin s Bullmenem. Pokud ale chceme vycházet z Bullmenovy prognózy, že příští NAR se pojede do Bibione, je jenom dobře, že se tyto závady ukázaly už teď. Navíc jsme si s většinou dokázali aspoň nouzově poradit.
Počasí bylo taky příznivé, snad jenom to ochlazení od sobotního rána a při průjezdu mrakem na hřebenu Orlických hor v neděli nemuselo být. Hlavně, že nepršelo. Počet jezdců byl standardní. Sice jsem ještě v pátek ráno počítal i s Náčelníkem Nerezem, ale nakonec ho prý rozbolela hlava a lékař mu nařídil klid. Jestli se uklidňoval doma v betli, tradičně u míchačky nebo nad půllitrem někde v pajzlu, to se můžeme pouze domýšlet. Básník se hlásil z rodinné dovolené z Itálie, na Dlaždiče Ondru vyšly zrovna dvě termínované zakázky, takže musel pokládat a Děda Dušan koncertuje s filharmonií. Dave Klopič se k nám plánuje připojit za dalších dvacet let. Od zbytku možných adeptů jsme se nedočkali žádné reakce. Celkem jsme najeli 630 km, což na víkend není zrovna málo, ale na druhou stranu, kluci hodili vidle jenom do mého předem nenahlášeného přání navštívit rozhlednu na Šibeníku a my lakotní zas Mervinovi do prohlídky zámku Ksiaž. I tak jsme navštívili spoustu zajímavých míst, a přestože jsme v Polsku nezbohatli, rozhodně tento výjezd stál za to. Možná nás to motivuje při plánování zastávek na trase do Bibione.
Komentář Hořák